Pavel Říčan

Probuzenecké skupinky a skupinová psychoterapie

Křesťanská revue 1994,61 (2), 37-41

Probuzení bývalo v dějinách církve - a je tomu tak i dnes - často spojeno s tendencí vytvářet malé skupiny, jejichž členové se navzájem dobře znají a scházejí se k modlitbám a ke vzdělávání, spočívajícímu především ve výkladu Písma. Mezi členy obyčejně dochází ke značnému osobnímu sblížení, využívají každou příležitost ke společné práci a společné rekreaci.

Tyto malé skupiny (často se dnes užívá termín skupinka) mají - psychologicky viděno - některé společné rysy se skupinami pacientů, jež organizují psychologové a psychiatři jako prostředek psychoterapie. "Příručka pro vedoucí skupinek" Jiřího Dohnala, pastora Křesťanského společenství, kterou vydal Logos v roce 1992, dává příležitost k tomu, abychom se zamysleli nad několika paralelami mezi těmito dvěma typy skupin. Bude to zamyšlení okrajové, převážně psychologické, bez nároku na hlubší teologickou analýzu fenoménu skupinek.

Vedoucí skupinky (která se již svou velikostí, zpravidla nepřesahující dvanáct členů, shoduje s psychoterapeutickou skupinou) se má snažit vytvářet "atmosféru přátelské lásky, přijetí, svobody a bezpečí". Stejně je formulován úkol terapeuta. Například Rogers zdůrazňuje přijetí pacienta s úctou, která není vázána na splnění nějakých podmínek. Mluví o "nepodmíněné akceptaci". Tomu plně odpovídá (samozřejmě hlouběji fundovaná) Dohnalova rada, aby si vedoucí "pěstoval Boží pohled na své ovečky", který mu bude dán na pravidelných přímluvných modlitbách za skupinku (str. 82). Výzva, aby byl vedoucí ze svých oveček nadšený (str. 83), jde v tomto směru ještě dále - snad až povážlivě daleko. Dohnal v této souvislosti také radí: "Nikdy se nesoustřeďuj na to, zda lidé okolo tebe náhodou nehřeší. Soustřeď se na jejich pozitivní věci a snaž se jich vidět co nejvíc, abys je mohl co nejvíc povzbuzovat" (str. 153). Opět dobře známá psychoterapeutická (i pedagogická) zásada.

"Nevzbuzuj naději a očekávání v sebe, ale pomoz každému, aby převzal odpovědnost sám za sebe!" (str. 62) Vedoucí zejména nemá za ovečku nic rozhodovat, ani když ona ho o to přímo či nepřímo žádá (str. 166). V psychoterapii platí - jako konečný cíl - totéž, i když ovšem v počáteční fázi někdy naopak povzbuzujeme tendenci pacientů k přenosu, tj. k tomu, že se na terapeuta citově upnou, podobně jako dítě na rodiče, a nekriticky se mu obdivují. Je však pravděpodobné, že i empatický a zkušený vedoucí skupinky dovolí ovečce, která je v mimořádné emoční tísni, bezradná a rozvrácená, úzkostná nebo skleslá, aby se na něj na nějakou dobu "pověsila", než bude schopna převzít odpovědnost sama za sebe. Pak je i zde - díváme-li se na věc psychologicky - plná shoda.

"Nesnaž se tím, že pastoruješ, řešit své problémy. Sloužit máme nasyceni Bohem" (str. 62). "Jeho láska ...odstraní postranní úmysly, zahojí všechna zranění v duši. Naplní tvou potřebu být milován..." (str. 20). Pak je vedoucí skupinky "svoboden od snah vysloužit si nějak jistotu Boží lásky," (str. 12), jinak si bude "léčit pocity méněcennosti" (str. 26) "v honbě za uznáním a pochvalou" a skončí jako "křesťan cizopasník" (str. 12), který je zároveň pro svou závislost v nebezpečí, že se nechá nespokojenými ovečkami manipulovat (str. 161). "Neseš zodpovědnost za to, zda se ovečky mohou sdílet se svými problémy ..., nejsi zodpovědný za to, jestli se všechny vyřeší" (str. 166). Tyto postřehy a nabádání jsou velmi blízké jedné ze základních zásad, ke které jsou psychoterapeuti vedeni při výcviku a supervizi: zvládat své vlastní protipřenosové tendence. Protipřenos spočívá v neadekvátní reakci na přenos ze strany pacientů. Nepodlehnout mu, zejména ubránit se "spasitelskému komplexu", když v nás druhý člověk vidí svou jedinou naději, to vyžaduje zkušenost a pevnou osobní integritu.

Večeře Páně v úzkém kruhu skupinky, stejně jako umývání nohou (str. 73n) mají - z psychologického hlediska - zřejmou blízkou paralelu v nonverbálních technikách, jimiž se terapeut snaží prohloubit smysl pacientů pro blízké interpersonální vztahy, případně vynést na světlo interpersonální konflikty, jež vyžadují řešení. (Při těchto technikách například jeden pacient vede za ruku druhého, který má zavázané oči a musí se na jeho vedení plně spolehnout.) Dohnal říká: "Takto potřebuje ovečka znovu a znovu prožívat ze všech zorných úhlů závislost na oběti Pána Ježíše a na jeho těle, jímž je jeho církev ...prohlubuje se chápání jednoty Kristova lidu." A dále (str. 86): "Pokud máš sklony k panování nebo pokud máš proti některé ovečce, případně některá ovečka vůči tobě zášť, vyplavou tyto věci na povrch ještě dříve, než vezmeš do ruky umyvadlo s vodou a ručník." To opět silně připomíná dynamiku dění v psychoterapeutické skupině.

Dohnal věnuje pozornost i vztahu vedoucího skupinky k sobě samému. Radí: "Buď k sobě trpělivý, měj se rád, odpusť si a buď na sebe hodný. Měj k sobě hezký vztah, protože i Pán ho k tobě má takový" (str. 40). Totéž - bez teologického zdůvodnění - radí svým žákům většina učitelů psychoterapie. Zvláštní uznání zaslouží Dohnalova moudrá rada, aby si vedoucí skupinky zachoval dobrý, objektivní vztah k těm obdobím svého života víry, která už překonal. V běžných učebnicích psychoterapie obdobnou radu nenajdeme, ačkoli pro terapeuta může být stejně důležitá.

Členové skupinek k sobě bývají velmi otevření: "Pokud je ... na skupince kvalitní obecenství ..., pak ovečky mají odvahu vydat se sobě "napospas" a otevřou svá srdce Pánu v modlitbě. Riskují své zranění, protože mohou narazit u některých z členů na nepochopení ...Toto riziko však rády podstoupí v atmosféře lásky a vzájemné vydanosti, kdy je jasné, že nikdo nic ve svém srdci neskrývá ...Potom uslyšíš, jak jeden předává Pánu svůj zármutek nad tím, že je ještě svobodný, druhá nad nedůvěrou manžela, třetí nad svou osamělostí atd." (str. 87). "... pocit bezpečí je utvářen vzájemnou vykazatelností života jednotlivých členů skupinky, včetně vedoucího - chozením ve světle (1J 1,7), to znamená úplnou otevřeností vůči sobě navzájem". Má vznikat "určitý tlak na členy skupinky, protože mluvit o svých hříších a selháních je člověku přece jen trochu nepříjemné ...Ovečku (však) nenaplní pocitem bezpečí přátelství, které toto nemá" (str. 69). Zpovědní tajemství skupinky se podle Dohnala má často připomínat a kdo je poruší, musí být volán k odpovědnosti, při opakovaných prohřešcích je třeba ho vyloučit ze skupinky. - Na "chození ve světle" (polemikou, kterou tento výklad Janovy epištoly vyvolává, se zde nebudu zabývat) klade zvláštní důraz i Drápal v předmluvě k Dohnalově příručce (str. 9).

Vzájemné svěřování je běžnou technikou psychoterapeutických skupin, která vyvolává napětí a vzrušení (často příjemné, jak o tom svědčí mimo jiné existence problematické společenské hry "na pravdu"), sbližuje pacienty, poskytuje jim úlevu, stimuluje vzájemnou solidaritu, posiluje skupinovou kohezi. Sotva který terapeut však ve skupině nabádá k úplné otevřenosti. Byl bych překvapen, kdyby Dohnal myslel tuto svoji formulaci doslovně. Úplné psychické sebeobnažení zůstává právem vyhrazeno individuální psychoanalýze, případně (ve výjimečných případech) individuální zpovědi. V terapeutické skupině - stejně jako ve skupince - by brzy vedlo k velmi nepříjemným následkům. Zkušený vedoucí v obou případech někdy přibrzdí touhu jednotlivců ulevit své duši tím, že by na sebe prozradili více, než by oni i skupina později unesli.

Význam, pro který je domácí skupinka "zlatým hřebem života sboru" (str. 69), je zřejmě mimo jiné v tom, že naplňuje jednu z nejzákladnějších lidských potřeb - "mít někde domov. Cítit se někde v bezpečí. Prožívat sounáležitost a spolupatřičnost s někým. Ovečka potřebuje takové přátelské prostředí, kde se může uvolnit, kde nemusí nic předstírat, ničeho se obávat, kde může prostě prožívat, že je někým konkrétním milována" (str. 71). "Ona se tady také učí přimlouvat se za druhé, sdílet řečí bolest nebo radost ...Učí se radovat s radujícími, plakat s plačícími, nést břemena druhých" (str. 74). - Shoda s psychoterapeutickou skupinou je i v tomto směru značná, samozřejmě až na to, že cílem psychoterapie je pouze duševní zdraví, skupina je jen umělým jakoby-domovem, vztahy ke spolupacientům, jakkoli autentické mohou být, jsou poznamenány touto účelovostí.

Intenzita citových vztahů, hloubka sebepoznání i svoboda spontánního projevu v terapeutických skupinách vedly ke vzniku tzv. "skupin setkávání", v nichž nacházejí - za pomoci velmi podobných, někdy přímo shodných technik - lidskou blízkost a obohacení osobnosti duševně zcela zdraví lidé. Zde je podobnost s probuzeneckými skupinkami ještě nápadnější.

Bylo by zajímavé prozkoumat, v čem a do jaké míry tvůrci moderní skupinové terapie čerpali ze zkušeností probuzeneckých skupinek a do jaké míry naopak současné skupinky přejímají techniky terapeutů. Většina terapeutů se důrazně distancovala a dosud distancuje od náboženství (i od filosofie) ve snaze imponovat jako pracovníci "plnokrevně" lékařského, tedy na vědě založeného oboru, jímž psychoterapie - jak na to poukazují někteří kritikové - v podstatě není. Často patrně nemají odvahu přiznat svou inspiraci.

Tyto úvahy by bylo možno rozvíjet různými směry. Omezím se na dvě myšlenky:

  1. Probuzenecká skupinka může působit velmi příznivě terapeuticky. Jeden z tvůrců psychoterapie, C. G. Jung (syn duchovního) posílal některé své pacienty, pokud byli věřícími protestanty, do tzv. oxfordských skupin, v jeho době rozšířených, jež pěstovaly intimní duchovní pospolitost. (Katolíky posílal zase ke zpovědi.) V psychoterapii naopak hrozí nebezpečí, že bude jako duševní porucha pojata a ve své podstatě zfalšována duchovní nouze trpícího člověka, jež by vyžadovala docela jiné "ošetření".
  2. Skupinky uspokojují některé bytostně lidské potřeby, zvláště potřebu domova, která je v našem sociokulturním okruhu rozsáhle frustrována. I dobře fungující rodina uspokojuje v současné době tuto potřebu jen omezeně, protože to bývá rodina malá a - jak je zřejmé při srovnání s dobou před 50 až 100 lety - jednak málo zapojená do širších příbuzenských svazků, jednak trávící málo času pospolu. Skupinka tak dnes svým členům do značné míry nahrazuje to, co dříve poskytoval rodinný život. Dodejme: křesťanský rodinný život s rodinnou pobožností, s přímluvnými modlitbami jedněch za druhé, se samozřejmou, podle potřeby obětavou solidaritou, s konflikty ukončovanými odpuštěním před Pánem Bohem, se sdílením radostí i bolestí.

Zpět na seznam článků

Zpět do adresáře s články