Pavel Říčan, Psychologický ústav AV ČR

Cíle psychologie náboženství a možnosti jejího uplatnění v klinické praxi

Úvodem

Studium náboženství bylo úzce spjato s formováním moderní psychologie na přelomu 19. a 20. století. Během celého minulého století bylo pak náboženství dominantním zájmem řady vůdčích osobností našeho oboru. Přesto musel jeden z předních psychologů náboženství David Wulff ještě v roce 1997 smutně konstatovat: "Stíhána všeobecným podezíráním, ne-li přímou hostilitou psychologů stejně jako teologů ..., postrádá dosud psychologie náboženství systematický vývoj, který by jí umožnil naplnit příslib, jejž původně představovala" (s. 28). Snad teprve na přelomu tisíciletí, kdy dochází na globální scéně místo předpokládaného vyhasínání náboženství k jeho překvapujícím proměnám a kdy se zároveň věda díky postmoderně osvobozuje z pout scientismu, přichází čas, aby studium náboženství dalo celé psychologii mocný impuls a otevřelo jí nové obzory, podobně jako tomu bylo o století dříve Freudovou zásluhou se studiem lidské sexuality.

Pokusme se telegraficky načrtnout kontury psychologie náboženství jako jedné z psychologických věd, ohledat zdroje její současné konjunktury a zvážit praktické možnosti jejího uplatnění v klinické praxi.

1. Geografie oboru

Jednou z možností, jak charakterizovat vědní obor, je prozkoumat jeho hranice s těmi oblastmi lidského podnikání ve vědě, kultuře a společnosti, které jsou tomuto oboru nejbližší na pomyslné mapě ducha. Do metafory hranice přitom můžeme zahrnout jak čilý pohraniční styk, tak i nekončící spory o teritorium.

(a) Psychologie náboženství a náboženská praxe

Náboženství nebudu definovat, spolehnu na implicitní konsenzus mezi účastníky této diskuse. Pro potřeby naší pomyslné mapy pouze nahrubo řeknu, že náboženstvím rozumím především náboženské prožívání, dnes často označované jako spiritualita, s ním souvisící individuální jednání a veškeré dění ve skupinách a institucích vzniklých a trvajících k podpoře takového prožívání a jednání.

Z dějin psychologie - nejjasnější je to na dějinách psychoterapie - je zřejmé, že náboženství je jedním z nejvýznamnějších zdrojů našeho oboru; stačí nahlédnout do textů pastorální teologie a seznámit se s tím, jak staří mistři zpovědi reflektovali své zkušenosti s lidským nitrem. Dnešní duchovní naopak rádi využívají poznatků moderní psychologie, jak je zřejmé z existence pastorální psychologie či katechetické psychologie; znalost psychologie je ovšem užitečná pro celou šíři duchovenské práce. Pro veškerý "servis", který psychologie poskytuje náboženství, lze užít souhrnného termínu náboženská psychologie (Stríženec, 2001). Ke kolizím dochází tam, kde psychologie pro jevy, v nichž náboženský člověk vidí zvláštní dary Boží milosti, případně dokonce jevy nadpřirozené, nabízí vysvětlení přirozenými mechanismy, ne-li dokonce nevědomými "přízemními" motivy. A právě tomu se nemůže vyhnout psychologie náboženství, kdykoli překračuje úroveň pouhého popisu a snaží se o výklad náboženských fenoménů.

(b) Psychologie náboženství a religionistika

Psychologii náboženství chápu jako jednu z disciplín, jež ve svém souhrnu vytvářejí religionistiku, vědu o náboženství (jiná možnost je označit psychologii za jednu z pomocných věd religionistiky). Jaké jsou její "pohraniční vztahy" uvnitř religionistiky?

Sociologie náboženství je patrně nejblíže sousedící disciplínou, lze říci, že sociální psychologie náboženství je oblastí překryvu - nebo také "územím nikoho". (Z vnějšího pohledu je nejnápadnější rozdíl v tom, že sociologové pracují s velkými soubory osob, psychologové s menšími soubory podrobněji vyšetřených.) Možnosti kooperace jsou nasnadě.

Studium dějin náboženství se s psychologií náboženství překrývá v psychohistorii, kterou lze snad považovat za slibnou, bohužel doposud málo rozvíjenou disciplínu. Podobně jsme na tom, pokud jde o etnografii náboženství a tzv. komparatistiku. Zde lze za slibný "příhraniční region" považovat transkulturní psychologii náboženství.

(c) Psychologie náboženství jako součást psychologie

Jak se má psychologie náboženství k jiným oblastem psychologie?

Sociální psychologie je pro religionisty atraktivní jako relativně schůdná cesta empirického výzkumu a explanace náboženských fenoménů. Ve "výměnném obchodě" může pychologická religionistika nabídnout sociální psychologii výsledky zkoumání velmi svérázných, někdy mimořádně výrazných skupinových jevů, např. vztahů extrémní závislosti mezi vedoucím a vedeným.

Psychologie osobnosti ke své škodě fenomén náboženství dlouho marginalizovala, ačkoli náboženství - pokud není pouhou vyprázdněnou tradicí či folklórem, nýbrž živou osobní spiritualitou - je výrazným, často ústředním integrujícím faktorem osobnosti. Znamením "blýskání na lepší časy" snad je nedávné (1999) obsáhlé zvláštní číslo prestižního světového časopisu Journal of Personality nazvané Náboženství v psychologii osobnosti.

Vývojová psychologie nachází plodné téma v celoživotním vývoji religiozity. Síla této vazby je patrná například na Eriksonově teorii biodromálního vývoje, v níž tři základní motivy křesťanské spirituality (víra, láska a naděje) jsou zároveň klíčovými pojmy tří nejdůležitějších stadií celkového vývoje osobnosti.

Psychopatologie je alternativou náboženského chápání duševního utrpení a vztahových poruch, které patří k základním tématům psychologie náboženství. Navíc některé extrémní náboženské jevy jako radikální askeze, vize, tzv. stigmata Kristových ran aj., jež jsou předmětem psychologie náboženství, mohou být alternativně vykládány jako pouhé symptomy duševních poruch. (Připomeňme známou plodnost studia extrémů nejrůznějšího druhu pro poznání obecných zákonitostí v psychologii i mimo ni.)

2. Faktory konjunktury

(a) Odvrat od křesťanství, zejména od církví, došel nejdále v Evropě a zde také pokračuje, přičemž "bezbožná česká kotlina" v tomto trendu vede. Jung, podobně jako jeho žák religionista Eliade, s napětím sledovali, jak bude tento vývoj pokračovat. Neočekávali zánik náboženství, nýbrž vznik jeho nových forem, jež měly odpovídat – řečeno s Jungem – nové konstelaci archetypů kolektivního nevědomí. Náboženství může žít "pod povrchem", podobno jakési ponorné řece, jeho vnější projevy nemusí být zřejmé, nové formy mohou být kryptoreligiózní. A lze si představit obor kompetentnější pro hlubinný výzkum, který taková situace vyžaduje, než je psychologie?

(b) Nový respekt k náboženství: Evropu a příslušníky humanitně vzdělaných vrstev na celém světě charakterizuje odklon od křesťanství a problematizování dalších klasických náboženských tradic. V globálním měřítku jsou však naopak největší světová náboženství, jak křesťanství, tak islám, misijně úspěšná a energicky se domáhají většího vlivu na společnost1). Reakce na hrozbu sekularizace (viz např. Mendel, 2001) je v některých islámských zemích vskutku razantní a má i závažné důsledky jak vnitropolitické (náboženské občanské války), tak mezinárodní (islámský terorismus bin Ládinův, terorismus palestinský, na Kavkaze ruský atd.). Na Západě nelze přehlížet ani import orientálních náboženství, jež vyplňují vakuum vzniklé odklonem od křesťanství, ani nábožensky zbarvené iracionalismy všeho druhu, jež mají nemalý společenský význam (například některé směry tzv. alternativní medicíny). Nová religiozita je úspěšná ve všech společenských vrstvách.

(c) Náboženský pluralismus: Soužití mezi nositeli různých náboženství v blízkém sousedstvu a dokonce v rodinách je - alespoň na Západě - stále běžnější. Mezináboženský dialog s cílem vzájemně se dorozumět se tak stává naléhavým nejen ve vztazích mezinárodních, obchodních, politických a vojenských, ale i v privátní sféře. Zde čekají psychologii velké úkoly v úloze jakéhosi "dorozumívacího jazyka".

3. Klinická praxe

V klinické psychodiagnostice, psychoterapii i poradenství bylo náboženství převážně – v duchu doznívající osvícenské iluze - pojímáno jako zatěžující iracionalita, kterou je třeba tolerovat v zájmu zachování pacientovy důvěry, o níž však lze předpokládat, že její vliv na pacienta bude při postupu lege artis klesat. Respekt k religiozitě jako trvalé charakteristice pacienta, která může mít pro něj i pro práci s ním značný (jak pozitivní, tak negativní) význam, mění naši perspektivu2). Jak říká Smékal (2002), stalo se dokonce "módou zařazovat do kompendií psychoterapeutických škol kapitolu o spirituální dimenzi... Jestliže cílem psychoterapie není jen odstranění symptomu, nýbrž obnova celistvosti, pak se bez spirituálního rozměru nelze obejít".

Psychoprofylaktický a psychoterapeutický potenciál náboženských skupin zdůrazňoval Jung zejména v souvislosti s katolickou zpovědí. Dnes bychom ovšem měli vědět, co lze po této stránce čekat od různých proudů v křesťanství i mimo ně a měli bychom umět vést příslušnou komunikaci se svými pacienty i s náboženskými profesionály, s nimiž lze někdy produktivně spolupracovat.

Náboženský život našich pacientů může ovšem představovat také závažné etiopatogenetické riziko. Toto riziko bývá všeobecně přeceňováno pod dojmem skutečnosti, že mezi členy náboženských skupin (zejména těch, jež se orientují na intenzivní prožitky) bývá velké procento lidí s duševními poruchami. Zaměňuje se příčina a následek: například jóga, kterou pacient intenzivně pěstuje ve snaze čelit prodromálnímu stadiu onemocnění, může být - pokud toto onemocnění propukne - lékařem mylně pochopena jako jeho spouštěcí faktor. Jiný příklad: letniční či charismatická skupina přitahuje lidi s duševními poruchami tím, že je akceptuje, zprostředkuje jim určitou úlevu a je pro ně příslibem uzdravení - k němuž ovšem nedochází zdaleka vždycky či promptně.

Některé náboženské skupiny vzbuzují nelibost veřejnosti – včetně etablovaných církví – tím, že jsou vedeny autoritářsky, získávají členy ne zrovna poctivým způsobem, kladou na ně značné nároky a poutají je k sobě psychologickou izolací od ostatního světa. Psychoterapeut, znalý významu přenosu a skupinové dynamiky, ovšem uváží, že pro mnoho lidí stižených či ohrožených duševní poruchou nebo disocialitou může být právě taková skupina (často odsuzovaná jako "sekta") neocenitelným útočištěm, chráněným prostředím – někdy na celý život.

Psychologie náboženství je konečně prospěšná při práci s lidmi, kteří za to, co jim náboženská skupina poskytuje, platí příliš draho: neúnosnou vazbou na rodiče, frustrovanou potřebou psychospirituální autonomie, zdravotním rizikem (problém transfúzí u Svědků Jehovových) atd. Vystoupení z některých náboženských skupin představuje z různých vnějších i vnitřních důvodů nárok přesahující síly jedince a situace někdy vyžaduje odbornou pomoc jak během vymaňování se z existujících vazeb, tak ve stadiu "sociálního trosečnictví", jež následuje.


1) Jako doklad možno uvést nedávnou papežovu výzvu katolickým právníkům, aby bojkotovali rozvody (Svobodná Evropa 29. 1. 2002).

2) Zároveň jsme nuceni vzít na vědomí obecně platnou skutečnost, že tam, kde ještě před několika desítiletími klinický psycholog vystačil se svou běžnou zkušeností, potřebuje dnes soustavný přísun odborně zpracovaných informací o různých aspektech společnosti, v níž žijeme. O náboženství, jež je při své současné rozmanitosti a dynamice pro běžného pozorovatele oblastní málo přehlednou, to platí v plné míře.


Citovaná a doporučená literatura:

Zpět na seznam článků

Zpět do adresáře s články