Pavel Říčan

K problému sexuální viny

(Upravený text přednášky na II. konferenci Diakonie ČCE 27. 3. 1999)

 

 Varování před smilstvem, tj. před jakýmkoli ne-řádným sexuálním chováním včetně vyzývavého zevnějšku a lehkovážného flirtování, stejně jako před necudnými řečmi, pohledy, přáními a fantaziemi, je častým tématem křesťanských kazatelů a pastýřů. Za prohřešky, a to i za takové, které jsou většinou společnosti považovány za nicotné, jsou členové některých církví nekompromisně vedeni k pokání a nezřídka mívají silné pocity viny, jež spolu s ustavičně prohrávaným bojem proti sexuálnímu pokušení dominují jejich životu víry. Tato skutečnost je zřetelnou výzvou k reflexi jak teologické, tak také religionistické a psychologické.

 

1. Náboženská tematizace sexuality

 Jen pro hrubou orientaci nejprve připomeňme (podrobněji viz např. Bellinger, 1998), jakým způsobem začleňují různá náboženství sexualitu do své nauky, jaké místo jí dávají ve své morálce a v duchovní praxi. Jako pozitivní užití sexuality (slovo "pozitivní" zde nemá hodnotící význam) lze namátkou jmenovat kosmogonické mýty, v nichž hraje ústřední roli božská soulož, magii plodnosti, při níž rituální soulož zajišťuje úrodu, "nevázané hry" kolem zlatého býčka pod horou Sinaj, dionýsovské extatické orgie s tancem a vínem, ale i užití obrazu manželství pro vztah mezi Bohem a jeho lidem nebo zacházení s manželstvím jako se svátostí. Na druhé straně stejně významná je negace sexu z náboženských důvodů implikovaná v oslavě panenství a panictví, v abstinenci očišťující k účasti na rituálech, v abstinenci jako podmínce úspěšné meditace, v odsuzování sexuálního styku, pokud nemůže vést k početí (zejména po menopauze), v nutnosti očišťování po porodu a poluci atd.

 Řečeno více teologicky: Sexualita je tak velký a nádherný Boží dar a užívání tohoto daru hraje tak ústřední roli ve vztazích mezi lidmi, že musí být věnováno mnoho pozornosti jejímu řádu.1/ Zároveň sexualita ovlivňuje celý niterný život člověka tak silně, že její řád je také důležitou podmínkou osobní zbožnosti, vztahu k Bohu: "Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?" (1. Kor. 6, 18-19).

_____________________________________

1/ Pragmatičtěji říká Hájek (1995, str. 108): "Mohutný prostor, který zaujala sexuální oblast v křesťanské morálce, není zcela náhodný. Zkušenost potvrzuje, jak živelnou moc má sexualita v lidském životě a jak rozkladně se může projevit."

______________________________________

 

2. Náboženská tematizace viny

 "Vina" (podobně jako významově blízký "hřích") je poměrně obecný výraz, málo obrazný ve srovnání s množstvím příbuzných výrazů jako přestoupení, svévole, nevěrnost, zrada atd. (viz NBS, 1996, Novotný, 1992). V modlitbě Páně nacházíme jednou OFEILÉMA, což nejčastěji znamená dluh (Mt), podruhé HAMARTIA, přeloženo jako "hřích" (Lk). Běžně se vinou rozumí stav či problém viníka způsobený chybným jednáním, nutno však vzít v úvahu, že v českých překladech Bible slovo "vina", stejně jako "hřích", zastupuje řadu hebrejských a řeckých slov. V češtině i v jiných jazycích je důležité spojení viny se subjektivním prožíváním následků špatného činu; to dobře vyjadřuje ustálené slovní spojení "pocit viny" (zatímco "pocit hříchu" se neužívá). Slova "hřích" lze užít v jednotném čísle obecně ve smyslu celkového lidského odcizení (Pokorný, 1993, str. 23; podobně Ventura, 1999). To je okolnost, jež toto slovo, spolu s jeho archaičností, činí zvláště vhodným pro liturgii, zatímco v pastýřské péči je většinou lépe mluvit "civilněji" o jednotlivých vinách (Rejchrt, 1999).

 Tematizaci viny můžeme z hlediska psychologie náboženství chápat jako velmi silný prostředek k navození pocitu zbožné závislosti a bázně (mystérium tremendum Rudolfa Otto, 1917), zatímco vědomí viny odpuštěné může stimulovat stejně silný, běžnou zkušenost až extaticky přesahující cit vděčné lásky (mystérium fascinans).

 Křesťanství, podobně jako judaismus, který byl jeho mateřskou půdou, věnuje otázce hříchu a viny mnoho pozornosti a zejména hebrejština dovede v tomto významovém okruhu rozlišit mnoho odstínů. (Připomíná to množství slov, jež má jazyk Eskymáků k dispozici pro sníh.)

 Opět více teologicky: Pro Boží řád světa jsou nesmírně důležité spravedlnost, pokoj a láska mezi lidmi, stejně jako lidská svoboda podle těchto hodnot žít - nebo je naopak porušovat. Zároveň platí, že Bůh dal člověku nesmírně diferencovaný vnitřní život, aby byl skrze něj schopen bohatého dialogu se svým Stvořitelem. Tento vnitřní život je ovšem hluboce porušen, vládne v něm úskočnost (Jer 17, 9). Jak pokud jde o vztahy mezi lidmi, tak pokud jde o vztah mezi Bohem a člověkem, je proto veden ustavičný zápas o obnovu řádu. Podrobný popis a rozbor lidské hříšnosti v obou uvedených "dimenzích" je jedním z prostředků této obnovy, díla spásy.

 

3. K psychologii sexuální viny

 Sexuální jednání a cítění má některé zvláštnosti, které nám pomohou pochopit mravní aspekt této oblasti.

(a) Psychosexuální vývoj

 Především je třeba analyzovat vývoj mravního chápání ve vztahu k sexualitě. Přitažlivost sexu, jeho moc a jeho "zrádnost" a tedy i ohroženost hříchem pochopí člověk až v poměrně pozdním stádiu svého individuálního vývoje. Škodlivost řady nesexuálních prohřešků, např. násilí a krádeže, pozná velmi brzy z vlastní zkušenosti, jsou mu proto srozumitelné. Se sexualitou je tomu jinak: dítě se dozvídá, že to a ono se nesmí, důvod mu však zůstává nejasný. Již jako batole se například naučí, že nemá prozkoumávat pohlavní orgány druhých lidí a ženská ňadra, zatímco u ostatních částí těla jeho zájem vítáme. Brzy se také učí zahalovat své ohanbí a nedotýkat se (s výjimkou hygieny) svých pohlavních orgánů před druhými lidmi. Za masturbaci sklidí často - někdy už od kojeneckého věku - nesouhlas rodičů; vzácností přitom není ani zděšení nebo trest. Náhodné pozorování soulože mezi rodiči snadno vzbudí dojem, že jde o násilný akt otce vůči matce, případně nejasně spojený s menstruačním krvácením.

 Mohli bychom vzít v úvahu i Freudovu teorii oidipovského komplexu, podle níž jsou v sexuálních touhách dospívajícího i dospělého zakuklena vytěsněná incestní přání předškolního dítěte. Stačí však uvážit prosté skutečnosti uvedené v předchozím odstavci, aby bylo zřejmé, že zákazy v sexuální oblasti mívají charakter tabu, strohého "nesmíš", opřeného pouze o zakazující autoritu, zprvu rodičovskou, později celospolečenskou, případně Boží. Racionální zdůvodnění, o něž se sexuální morálka jedince opírá, jsou vývojově pozdější a musíme předpokládat, že zasahují hlubší citovou vrstvu duše jen částečně a nikoli univerzálně. Z toho plyne, že také pocity viny za sex jsou jen slabě racionálně strukturovány a jsou málo přístupné racionální kontrole. Tento stav věcí se možná odráží i ve skutečnosti, že se v českém jazyce (mimo sféru náboženství) iracionálně laděné slovo "hřích" udrželo prakticky jen v souvislosti se sexualitou ("hříšné myšlenky", "stála by za hřích").

 Vůči svému "sexuálnímu svědomí" býváme do značné míry bezbranní. Autorita, která toto svědomí aktivuje, snadno vzbudí silné pocity viny. To může hrát velkou roli zejména v současné době, jejíž duchovní nemocí je všeobecná tupost vůči vině, jak na to poukazuje např. Jan M. Lochman (1993, str. 94), když říká, že novověk "... vykazuje jednu notorickou tendenci: odpoutání od biblického pohledu na hloubku a dosah naší hříšné kompromitace. Pojmy jako 'hřích' se stávají nesrozumitelnými, málo oceňovanými, podezřelými z misantropie ..." Chce-li tedy kazatel své posluchače usvědčit z hříchu, sáhne často - patrně spíše bezděčně než záměrně - právě po sexuální tématice. Zde je moderní člověk, přes proběhlou radikální "sexuální revoluci", poměrně snadno přístupný moralistovu obvinění.

 

(b) Skrytá síla sexuálního puzení

 Některé lidské potřeby mají zřejmý imperativní charakter. Patří sem zejména potřeba potravy, potřeba bezpečí, potřeba odpočinku a potřeba uniknout bolesti. Musíme-li tedy čelit pokušení, jakým je hrozba hladu, strachu, únavy či bolesti, víme poměrně dobře, na čem jsme. Víme to přinejmenším podstatně lépe, než jde-li o sexuální pokušení. Dodnes se najdou bohoslovci, kteří suverénně prohlašují: Člověk může celkem snadno žít bez sexu; k tomu, aby odolal pokušení, stačí nepustit si je "k tělu", tj. nedívat se, kam nemáme a nedovolit si neslušné myšlenky.

 Existují bezpochyby jedinci, zvláště se slabší pudovou výbavou a nadaní silnou vůlí, pro něžý uvedená zkušenost platí. Názor, že platí pro všechny, je však psychologicky naivní. I vzhledem k sexualitě je lidská svoboda omezená a selhání zde nemusí být o nic mravně zavrženíhodnější či svévolnější než například selhání ze strachu. Uvedený laický názor je však dosti rozšířený. Vede to k podcenění síly sexuálního pokušení a často ke zbytečnému selhání.

 V této souvislosti je třeba upozornit, jak snadno může podlehnout sexuálnímu pokušení mimořádně horlivý křesťan, který dovede získávat lidi pro Krista a rozněcovat jejich zbožné city. Tomáš Dittrich (1999) uvádí slova prominentního amerického charismatického kazatele Michaela Browna: "Tři ze čtyř mých nejbližších spolupracovníků ve sboru pohřbili svou službu kvůli cizoložstvu." Za zmínku stojí i názor farářského synka a známého psychoterapeuta C. G. Junga : "Pro znalce náboženské fenomenologie není tajemstvím, že fyzická a duchovní vášeň jsou sice nepřátelské, ale přece jen sestry, a že proto stačí pouze okamžik, aby se jedna změnila v druhou." (1997, str. 68)

 Podcenění skryté síly a zákeřnosti sexuálního pokušení může vést k neadekvátně silným pocitům viny, u jedinců se skrupulózním svědomím někdy k ustavičnému týrání sebe sama.

 

4. Praktické důsledky

(a) Při vedení k ušlechtilému studu v prvních letech života dítěte by křesťanská sexuální výchova neměla navozovat pocity viny, strachu a ošklivosti ve vztahu k pohlavním orgánům, jak k tomu někdy dochází, zejména v důsledku sexuální "zakomplexovanosti" rodičů.

(b) Lutherovo "semper peccator, semper iustus" by sice nemělo znehodnocovat úsilí o svatost in sexualibus, mělo by však osvobozovat od moralistického perfekcionismu. Slovy zpívajícího kazatele Sváti Karáska: "... kdo staré opouští, ať netížej ho viny, kterejch se denně dopouští."

(c) Proti jednostrannosti morálky převážně zakazující je třeba akcentovat pozitivní morálku, tj. povzbuzovat k činům obětavé pomoci, trpělivosti, odvahy atd. a v souladu s tím vychovávat svědomí: Zakopání hřivny může být horším selháním než nevěra, nevyužít šanci k činu milosrdenství může být (a zpravidla bývá) větším proviněním než neodtrhnout oči od hanbatého obrázku.

 

Literatura

Bellinger, G. J. (1998): Sexualita v náboženstvích světa. Praha: Academia.

Bible. Ekumenický překlad. Praha: Ekumenická rada církví, 1985.

Dittrich, T. (1999): Sexuální pokušení. Život víry 10, č. 5, str. 4-8.

Hájek, M. (1995): Evangelium podle Matouše I. Praha: Kalich.

Jung, C. G. (1946/1997): Teoretické úvahy o podstatě duševna. In: Výbor z díla, II. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka

Lochman, J. M. (1993): Otče náš. Praha: Kalich.

NBS - Nový biblický slovník (1996). Praha: Návrat domů.

Novotný, A. (1956/1992): Biblický slovník. Praha: Kalich.

Otto, R. (1917/1998): Posvátno. Praha: Vyšehrad.

Pokorný, P. (1993): Úvod do Nového Zákona. Praha: Vyšehrad.

Rejchrt, M. (1999): Osobní sdělení.

Ventura, V. (1999): Vina a její pojetí v dějinách církve. Předneseno na konferenci "O psychoterapii, pastoračním poradenství a pastoraci", Praha, 27. 3.