Pavel Říčan

Morální výchova v rodině: Psychologické aspekty

(Předneseno na světovém kongresu k problémům rodiny, Praha 1997)

 

 Smyslem této stati je prohloubit využitím psychologických poznatků a teorií pochopení toho, jak rodina působí na mravní vývoj dítěte a dospívajícího. V první části stati předložím tři obecné principy mravní výchovy. V druhé části se pak pokusím ukázat, jak může uplatnění těchto principů napomoci mravní výchově v souvislosti (1) se sexuální výchovou, (2) s kultivací mezigeneračních vztahů a (3) s vedením ke křesťanské víře.

 

1. Tři psychologické principy mravní výchovy

1.1. Bytostné sepětí obsahu a formy mravní výchovy v rodině

 "Věc", tj. obsah, který dětem mravní výchovou v rodině předáváme, je velmi úzce spjat se způsobem, jímž se toto předávání děje. Neplatí to vždy a neplatí to beze zbytku, platí to však v nejvyšší míře právě tehdy, když je mravní výchova nejvíce sama sebou. Elementární příklad: Učíme dítě upřímnosti či autentičnosti tím, že sami jsme vůči němu autentičtí. Rozumí se, že musíme dítě také učit slovům a pojmům, jež mu umožní rozumět příslušné "věci", ale toto vysvětlování je sekundární ve vztahu k žité (spolu-žité) autenticitě.

1.2. Rodina jako kolébka mravního života

 Rodinnému životu nejlépe porozumíme, když nahlédneme, že jeho nejvlastnějším smyslem je zprostředkovat dítěti základní mravní zkušenost a uvést je do mravního jednání pro celý jeho další život. Rodina je pro dítě první CIVITAS a vztahy mezi jejími členy jsou modely, podle nichž se utvářejí všechny jeho pozdější vztahy, zejména interpersonální. Tento stav věcí je - z určitého hlediska - vystižen psychoanalytickým pojmem přenosu: Vztahy k učitelům, nadřízeným, lékařům, kněžím atd., někdy i vztah ženy k manželovi, jsou odvozeniny vztahu k otci; vztahy k učitelkám, lékařkám, zdravotním sestrám, v určité formě i k manželce či partnerce, jsou preformovány ve zkušenosti s matkou nebo s osobou, jež dítěti matku nahražuje v prvních letech života. Tendence a schopnost podřizovat se, dychtivě se identifikovat s osobou zastávající určitou roli, brát na sebe odpovědnost, cítit vinu, bouřit se atd. - to vše může být vysledováno ke svým kořenům ve vztazích ke klíčovým osobám dětství.

1.3. Sblížení mezi psychologií a teologií

 Bylo by patrně ztrátou času pokoušet se zkonstruovat etiku bez metafyzického zakotvení, tj. bez vztahu k naději a řádu, které nás přesahují, na něž se můžeme orientovat a které jsou základem náboženství (re-ligio). Psychologie, která chce sloužit mravní výchově, může a má vycházet z tohoto stavu věcí. Nemůžeme však přehlížet současnou převažující izolaci jak mezi psychologií a teologií jakožto "teoriemi", tak i mezi praxí pastorační péče o duše na jedné a psychoterapií či psychologickým poradenstvím na druhé straně. Pro Sigmunda Freuda, zakladatele nejživotnějšího proudu našeho oboru, bylo přání vyhnat Boha z duše (podobně jako ho - podle jeho názoru - již vyhnal Galilei z vesmíru a Darwin z živé přírody) patrně mocnějším motivem než přání léčit duševní poruchy. Na druhé straně teologové a duchovní vůdcové byli přinejmenším podezíraví k pronikání moderního vědeckého ducha (s jeho ethosem obrazoborecké svobody!) do oblasti, na kterou si dosud osobovali monopol.

 Postmoderní perspektiva ve vědě (také v teologii) přinesla jedinečnou příležitost ke sblížení. Mravní život lidské bytosti, radost a vnitřní pokoj spojené s prosociálním jednáním, vnitřní konflikty a jejich řešení, pocity viny a jejich potlačování i vytěsňování, pokrytectví a průlomy pravdy v interpersonálních vztazích - tyto a mnohé další jevy jsou legitimním (a nanejvýš zajímavým!) předmětem psychologického zkoumání, stejně jako teologické reflexe.

 Pokud jde o mravní výchovu, přísluší psychologii (s celým jejím potenciálem kritické analýzy) pomocná role, protože normy a hodnoty, jež mají být předány, jsou mimo její kompetenci. Na druhé straně však může psychologie nesmírně přispět k pochopení, co tyto normy a hodnoty znamenají pro děti různého věku a s různým sociokulturním pozadím, jak tyto děti prožívají (zakoušejí) soucit a lítost, co pro ně znamená upřímnost atd. Psychologie je stejně důležitým nástrojem teologického myšlení jako filosofie nebo lingvistika. Jestliže ovšem psychologie zapomene na toto své služebné postavení, rychle se sama stává náboženstvím. Zvláště v psychoterapii se běžně setkáváme s tím, že se pacientům - ať bezděčně či vědomě, explicite či implicite - doporučují určité hodnoty a normy, nemluvě o rituálech a jiných náboženských fenoménech, jejichž přítomnost v psychoterapii postřehl Szaasz.

 

2. Mravní aspekty tří velkých témat rodinné výchovy

2.1. Sexuální výchova

 Sexuální výchova začíná tím, že se dítě - jako kojenec a jako batole - učí laskavému a něžnému vztahu k vlastnímu tělu a k tělům těch, kteří jsou mu nejblíže; brzy se ovšem učí i tomu, že pro tyto vztahy platí určitý řád. Děje se to tak, že se rodiče s dítětem mazlí a vytvářejí pro ně i příležitosti k exploraci, a to v atmosféře lásky, svobody, humoru, zároveň však i jasných mezí.

 Mimořádně zajímavý, snad přímo klíčový je v této souvislosti pojem studu jako jedné ze základních kulturních a mravních hodnot. Nejde zde o zahanbení spojené s pocitem vlastní méněcennosti, s pochybnostmi a s neodbytným dojmem, že pohlavní orgány, případně vše, co souvisí se sexualitou, je nějak "nečisté", jak se s tím nejednou setkáváme v pokleslém křesťanství. Stud je citově výrazný postoj k vlastnímu tělu (v poněkud jiném smyslu i k tělu cizímu), viděnému z hlediska jeho eroticko-sexuálního uplatnění: k této životní oblasti neodlučně patří soukromí, privátní prostor intimity a nejhlubší důvěrnosti. Stud vypěstovaný v předškolním věku se později stává základem širšího smyslu pro vlastní soukromí i respektu k cizímu soukromí, jež je důležitou součástí lidské autonomie a svobody. Stud se tak stává i základem pro pochopení toho, že člověk je tajemstvím1/ pro druhé - v nejhlubším smyslu i sám pro sebe; a tento smysl pro tajemství patří ke zralé sexualitě.

________________________

1/ Jde o anglické "mystery", nikoli "secret"; čeština je zde bohužel chudší.

_____________________________

V nedávné televizní diskusi řekl český filosof Daniel Kroupa, že stud je jedním z nejzákladnějších cílů sexuální výchovy. Příznačná byla nechápavá reakce přítomného sexuálního osvětáře/pornografa: "Jak se může odvážit mluvit do sexuální výchovy člověk, který se snad ještě stydí!?"

 Když nezakomplexovaná, laskavá matka koupe kojence, dotýká se jeho pohlavních orgánů něžně a bez rozpaků; obvykle své jednání doprovází slovy, jimiž mj. tyto orgány pojmenovává a dává najevo, že jsou stejně krásné jako ostatní části těla. Pozdější poučování o sexualitě staví na této základní formativní zkušenosti.

2.2. Cti otce svého i matku svou ...

Vštěpování této mravní normy je v podstatě zahrnuto v určitém způsobu soužití generací. Lze poukázat zvláště na trojí zkušenost, která je přitom dětem umožněna:

2.2.1. Zkušenost úcty (respektu) k vlastní osobě: Takto se dítě učí, co znamená úcta a zejména jak se liší od strachu. Krok za krokem, tak jak stačí jeho rostoucí kognitivní potenciál, chápe dítě postupně jedinečnou hodnotu každé lidské bytosti, která je cílem sama o sobě (Božím cílem).

2.2.2. Styk s rodiči, kteří si zaslouží úctu: Po určitou dobu jsou rodiče pro dítě vševědoucí a všemohoucí, "mají vždycky pravdu." Později dítě objevuje jejich meze a úcta k nim se stále více opírá o to, že jsou legitimními reprezentanty vyšší (nejvyšší) autority. Dalším zdrojem respektu je to, že rodiče udržují jasnou hranici mezi generacemi (opřenou mj. o tabuizaci incestu).

2.2.3. Účast na soucitné péči o staré: Jsou-li svazky širší rodiny silné, děti se brzy učí ohledům a laskavé péči o její zestárlé členy; úcta k nim je navíc posilována jejich blízkostí k tajemství smrti.

2.3. Náboženská výchova v užším smyslu

 Opravdově věřící lidé považují obyčejně za svou morální povinnost seznamovat děti s učením toho náboženství, které vyznávají, vodit je s sebou do kostela (do synagogy, mešity) atd. I pro tuto činnost bezpochyby platí určitá morální pravidla (ostatně nejednou přehlížená, když se rodičům zdá, že účel světí prostředky). Zvláště je třeba, aby se rodiče při náboženské výchově zdrželi jakýchkoli, i velmi subtilních forem nátlaku; dále nemají dětem předstírat více víry, než ve skutečnosti mají atd. Uplatníme-li zde principy psychologie rodiny, které byly vyloženy v první části této stati, naše pochopení mravní výchovy v rodině se ještě prohloubí. Ukáže se nám, že náboženská výchova je obsažena ve všech podstatných aspektech rodinného života. Můžeme to ilustrovat na dvou příkladech, kterých jsme již užili:

2.3.1. Cílem sexuální výchovy bezpochyby je zdravý, rozumný a šťastný erotický a rodinný život našich dětí. Poslední a nejvyšší cíl je však náboženský: až přijde jejich čas, měla by jim naše výchova pomoci pochopit biblickou Píseň písní, lásku nebeského Ženicha k jeho lidu. Vždyť láska mezi mužem a ženou je jednou z nepostradatelných metafor křesťanské víry.

2.3.2. Podobně je tomu s rodičovstvím: Jeho posledním cílem je pomoci dítěti porozumět, co v plnosti znamenají slova "otec" a "matka". Jak jinak má pochopit, že Bůh je jeho Otcem, jehož láska zároveň dovede být něžnější než ta mateřská? (Římský katolík v této souvislosti přirozeně pomyslí i na Marii.) V tomto smyslu má experienciální mravní výchova v rodině hluboký náboženský smysl.