Pavel Říčan

PSYCHOLOGIE (A) NÁBOŽENSTVÍ

In: Psychologické dny 1996. Praha: Českomoravská psychologická společnost

 

1. Současná situace

 Profesor Smékal ve svém příspěvku vyjádřil starost o naši psychologii, pokud zůstane bez hluboké antropologické orientace, bude-li tedy psychologií bez člověka. Věřím, že udělám jen další krok ve směru jeho uvažování, když řeknu, že se bojím o psychologii (a že se bojím psychologie) - bez Boha.

 Učebnice psychologie, zvláště ty základní, které nejsilněji formují představy vzdělané veřejnosti o našem oboru a ovšem i obor sám, zpravidla fenomén náboženství ignorují a pokud se ho dotknou, tedy jen zcela marginálně. V našem duchovním regionu, kde se pozoruhodně udržují představy o překonanosti, zbytečnosti a dohasínání náboženství ("opia lidu"), načerpané illo tempore z brožur agitátorů, se taková praxe jeví jako samozřejmá. Přehlížení náboženství odpovídá ostatně i tradici (zejména té recentní) našich kateder psychologie, jakož i tradici praktických aplikací našeho oboru, a také očekávání veřejnosti, která se k aplikujícím psychologům obrací o radu a pomoc. Platí, že co není kognitivně anticipováno, není ani percipováno. Tak unikají pozornosti nebo jsou uměle přeznačovány různé projevy bytostné duchovní nouze, jak individuální, tak vztahové.

 V celém euroamerickém sociokulturním okruhu se dodržuje jakési příměří na demarkační čáře mezi psychologií jako vědou a teologií, stejně jako mezi psychologií aplikovanou na jedné a duchovenskou praxí na druhé straně. Pro toto příměří existuje řada dobrých důvodů, například zásada, že náboženství patří k hájené privátní sféře, do níž nesmí zasahovat škola a která nesmí být explorována v žádné souvislosti, ve které by mohla hrozit diskriminace věřících či ateistů (např. při konkursním řízení), dále zkušenost, jak snadno lze v psychoterapii ztratit pacienta, řekneme-li mu, co si myslíme o jeho víře apod. Právě v psychoterapii si ovšem současné problémy (epidemická ztráta smyslu života, poškození osobnosti i duševního zdraví v důsledku členství v sektách atd.) vynucují překračování oné demarkační linie. Z druhé strany překračují tuto linii stále častěji duchovní, kteří překonali dualistický "model" člověka i strach z profanace či destrukce spirituality její psychologickou redukcí (byť jen metodickou).

 

2. K historii problému

 Nejvydatnějším historickým zdrojem moderní psychologie je bezpochyby introspektivní pozorování, kultivované u nás na Západě především v židokřesťanském kontextu. Úsilí o upřímnost vlastní víry, čistotu lásky a pevnost naděje, zápas s pochybnostmi, vnitřní svár, dialog mezi žádostí a svědomím, smlouvání s Bohem, ustavičné selhávání vůle k dobru atd., to vše je zde s největší vážností reflektováno. Staleté zkušenosti pastýřské péče o lidi různého věku, vzdělání a společenského postavení, byť zkreslené dogmatickými prekoncepcemi, vytvářejí obrovský poznatkový fond, z něhož čerpá odedávna krásná literatura a v posledních sto (či o něco více) letech posléze i psychologie.

 Moderní psychologie ovšem vznikla v ideologické opozici proti teologii, ve snaze osvobodit poznání lidské duše od matoucích prekoncepcí, postavit je na společný základ s přírodními vědami. Pozoruhodný je ateistický ethos Sigmunda Freuda, jehož životní touhou bylo "vyhnat Boha z duše" tak, jak ho již podle jeho názoru vyhnal z kosmu Galilei a z přírody Darwin. Ovšem i střízlivější vyznavači vědy a praktikové vedení pouhým pragmatismem, zejména lékařským, usilující o vědecký status svých teorií a postupů, distancovali se zpravidla (aspoň ve své roli odborníků) od náboženství, mnohdy i za cenu toho, že dodatečnými teoretickými konstrukcemi podbudovávali to, co více či méně vědomě převzali z náboženského života. Příkladem může být katarze při psychoanalytické zpovědi nebo skupinová psychoterapie navazující na metodistické (i starší, ostatně i dnes existující) náboženské "skupinky", jejichž členové se navzájem dělili o své náboženské zážitky, svěřovali si své radosti, starosti i prohry a selhání a byli si po různých stránkách oporou. Kolem počátku století byl veden zápas i o sám termín psychoterapie, který měl původně náboženský význam. Ne nadarmo shledával ostatně neklamný čich našich donedávných inkvizitorů v nejrůznějších formách psychoterapie, ne-li v jakémkoli psycho-, "ideologickou kontaminaci."

 Výzkum konaný ve Spojených státech ukázal, že mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi to byli právě psychologové, kdo měli nejméně vstřícný vztah k náboženství, a mezi nimi psychologové kliničtí. Na druhé straně už Erik Erikson (a nebyl s tímto názorem mezi psychoanalytiky první) podotkl, že poznal mnoho rodičů pyšných na to, že nemají žádné náboženství - a jejich dětí, jež si nemohou dovolit se bez něj obejít.

 Postmoderní prostor spolu se zřejmým oživením religiozity vytváří příležitost - ne-li rovnou nutnost - aby se náboženský fenomén stal explicite jedním z centrálních, profilujících témat psychologie. Tento tématický posun pak odpovídajícím způsobem ovlivní povahu oboru, jeho metodu a epistemologii a rozšíří i možnosti jeho praktického uplatnění.

 

3. Religio

 Náboženství patří mezi pojmy, které nelze definovat ani jednoduše ani jednoznačně. Částečnému a přibližnému vymezování se ovšem nelze vyhnout.

 (1) Nasnadě je definiční náběh vycházející z latinské etymologie. Ligare znamená vázat, re-ligare vzájemně vázat, re-ligio pak vzájemnou vazbu mezi člověkem a Skutečností, jež ho přesahuje (podle Neubauera). Jde o způsob existence sub specie této absolutní skutečnosti, na níž koneckonců jedině záleží a z níž také plyne, co je správné a nesprávné, dobré a zlé.

 (2) Druhý náběh vychází z fenoménu posvátna, resp. numinosa, ze specifického citu fascinované žasnoucí bázně. Tento fenomén často doprovází vrcholné kulturní výkony a zážitky, podobně jako existenciální rozhodnutí nebo činy mravní povahy.

 (3) Třetí náběh vychází z deskripce kultického jednání vyjadřujícího, často rituální formou, vztah náboženského člověka k oné absolutní skutečnosti: meditace, prosba, oslava, symbolické úkony, respektování iracionálních tabu.

 Všechny tyto jevy lze s jistým úspěchem hledat ve dvou rozhodujících manifestacích psychologie, jimiž jsou věda a psychoterapie. Moderní věda je bezesporu - jak na to nedávno zvlášť zdařile znovu poukázal Neubauer - vůdčím duchovním hnutím novověku, pro něž je příznačná víra v absolutní realitu, jakož i specifické rituály a mravní normy. Religiózní povahu psychoterapie ozřejmil již dávno Szaasz: Vyznání, modlitba a víra zde byly převzaty pod novými jmény. Terapie také vždy vede pacienta - i když zpravidla nepřímo a variabilně - k jednání, jež pro něj považuje za správné, zejména ke spolehnutí se na svůj rozum, k tomu, aby byl věrný (někdy naopak nevěrný) v manželství, k tomu, aby vydržel výčitky svědomí atd. Hodnotová neutralita terapeuta je (nebezpečnou) fikcí.

 V jungovské tradici je spjatost psychoterapie s náboženstvím uvědomována a přímo proklamována. Jung dovedl akceptovat fakt, že pacient často tlačí terapeuta do role kněze a pomáhal svým pacientům (pokud nebyli schopni přijmout institucionalizované náboženství) najít jejich osobní mýtus, příběh, v němž by našli sami sebe a s jehož pomocí by vědomě žili příběh svého života ve vztahu k tomu, co je přesahuje.

 Je-li psychologie sama v určitém smyslu náboženstvím, pak by ovšem prvním úkolem psychologie náboženství měla být reflexe této skutečnosti se všemi důsledky, jež z ní plynou. Snad teprve na reflektované zavázanosti vůči tomu, co náš obor přesahuje, bude možno konstituovat jej ve skutečně sekulární, "civilní" podobě.

 

4. Praxe

 Kdy, v jakých případech je na místě zajímat se o náboženský život člověka, o jeho víru, vztah k Bohu a nábožensky pojatý vztah k druhým lidem (biblicky řečeno k bližním), a ovšem také o všechny aktivity s těmito vztahy spojené?

 Programová odpověď zní: vždycky když je naším úkolem radit, vést, vychovávat nebo léčit, případně poskytnout informace jiným odborníkům, kteří mají takové úkoly. Položit si otázku, co náš klient či pacient bere opravdu vážně (smrtelně, či lépe "životně" vážně), kde v jeho životě je aspoň záblesk numinózní dimenze, v čem hledá nebo by aspoň mohl hledat poslední smysl svého života, existenciální přesah - to je relevantní snad bez výjimky.

 Jak je možno poznatků tohoto typu využít?

 (1) Žité náboženství může být pro našeho pacienta či klienta oporou při zvládání stresů nejrůznějšího druhu (invalidita, rozvrat rodiny, duševní porucha atd.). Lze v něm vidět významnou složku autosanačního potenciálu, jehož aktivizace je jednou ze základních moderních strategií odborné pomoci. Vzorem nám zde může být sám C. G. Jung, který neváhal poslat katolíka ke zpovědi nebo protestanta do probuzenecké skupinky. Často půjde o zdánlivou drobnost: vyjádření respektu k tomu, že se pacient modlí za své uzdravení, povzbuzení jeho důvěry k duchovnímu, s nímž je v kontaktu apod. Nezapomínáme ovšem, že náboženství může být žito i jako vnitřní nesvoboda, že může nabýt podoby patologického komplexu, může být i nástrojem bezohledné manipulace (zejména v totalitní sektě). Pak je úloha psychologa složitější.

 (2) U lidí, kteří se definují jako ateisté, se někdy nabízí možnost probouzet jejich latentní religiozitu, přivádět k vědomí bolestné duchovní vakuum. Frankl mluví o "vytěsněném Bohu". Rozumí se, že si přitom počínáme naprosto nenásilně. Pacient může být vděčný, když s empatií nasloucháme jeho vyprávění o tom, jak ztratil svou dětskou víru nebo jak ho v adolescenci nadchla nějaká orientální duchovní cesta, jak toužil absolutně se oddat nějakému nadosobnímu ideálu apod. - V této souvislosti je důležité, aby věřící psycholog neskrýval své přesvědčení, ale zároveň aby je neakcentoval způsobem, který by de facto vyvolával nefér tlak na toho, kdo od něj čeká pomoc. (Ale naprostou sterilitu či stav ideové beztíže nelze požadovat, de facto ostatně neexistuje.) Nemá snad - a to právě postmoderní! - klient či pacient právo vědět, na jakých principech staví svůj život člověk, jemuž se svěřuje do péče v záležitostech, jež s těmito principy tak úzce souvisí? Na tomto místě bychom mohli diskutovat o povzdechu, jímž se při konsultaci rozloučila jedna (velmi zkušená a mezi kolegy vysoce respektovaná, někdy však překvapivě impulsivní) manželská poradkyně s manžely, kteří v dané chvíli nejevili žádnou schopnost ani ochotu ke spolupráci: "Teď už se za vás můžu jedině modlit!" (Klienti, sami nevěřící, pocházeli z rodin s živou křesťanskou tradicí.)

 (3) Na hranici mezi klinickou či poradenskou psychologií a psychologicky poučenou pastorační péčí je rozhovor o duchovní cestě klienta či pacienta. Programově se od této oblasti distancovat by bylo stejně pošetilé jako ignorovat sexuální život nebo ekonomickou kariéru. Terapeut Franklovy školy vstoupí do této dimenze pacientova světa a pracuje s jeho náboženskou nadějí, pochybností nebo konfliktem stejně jako s jinými jeho duševními realitami relevantními pro logoterapeutické hledání či vytváření osobního smyslu života. Pokleknout s ním ke společné modlitbě (když o to výslovně žádá) by byl čin pro většinu našich odborníků dnes ještě věru skandální, ale odmyslíme-li si konvenci a ideologickou předpojatost -