Pavel Říčan, Psychologický ústav AV ČR

PSYCHOLOGIE JAKO NÁBOŽENSTVÍ

(Sborník k nedožitým devadesátinám prof. Tardyho)

Úvodem

 Napětí mezi psychologií a teologií jako mezi vědními disciplínami, podobně jako napětí mezi psychologickým poradenstvím a psychoterapií na jedné straně a pastorační prací duchovních na druhé straně, trvá od vzniku moderní psychologie a jejích aplikací. Připomeňme alespoň militantního ateistu Sigmunda Freuda, jehož programem bylo "vyhnat Boha z duše", podobně jako jej - podle rozšířeného názoru modernistů - vyhnal Galilei z vesmíru a Darwin z přírody. "Kdo má vědu a kulturu", praví sebevědomě tento poslední velký osvícenec, "ten má náboženství; kdo nemá vědu a kulturu, ten nechť má náboženství."

 V této souvislosti stojí však za připomínku i výrok Freudova současníka, křesťanského konvertity Alberta Einsteina: "Věda bez náboženství je slepá, náboženství bez vědy je chromé". Promyslet tuto perspektivu a její praktické důsledky považuji za naléhavý úkol našich dní a let. Dokladem této naléhavosti byl i ráz diskusního odpoledne na téma "Psychologie náboženství" v rámci letošních Psychologických dnů: Zcela tam převládla potřeba ventilovat vlastní problémy osobní víry a ujasnit si, jak se víra má či nemá uplatňovat při výkonu naší profese.

 Tato studie navazuje na nedávnou Neubauerovu práci "Přímluvce postmoderny" (Michal Jůza a Eva Jůzová, Praha, 1994), jejíž myšlenky aplikuji na psychologii.

1. Religiózní charakter psychologie jako vědy

(a) Věda jako náboženství

 Dobře známé je varování duchovních, že se člověk může jako k bohu-modle vztahovat k nejrůznějším věcem či bytostem, které se mu stanou "vším": k mamonu, kariéře, milence, Vůdci atd. V tomto smyslu může jistě být věda náboženstvím vědce i diletanta.

 Hlubší přístup k našemu tématu vychází z pohledu na vědu jako na mocné duchovní hnutí novověku střídající křesťanství v úloze vykládat svět nebo - abychom užili současné radikální formulace - zakládat svět. Jak upozorňuje Neubauer, v našem sociokulturním okruhu moderní věda je (či donedávna byla) stejně určující, jako byl ve své době předkřesťanský paganismus a po něm křesťanství.

 Moderní věda sebe samu definuje jako objektivní poznání. Ona je - tak sama sobě rozumí - všemu nadřazena, neboť vše jest jejím předmětem. Vše jsoucí je objektivní realita, jejímž principům my, novověcí vědci, konečně rozumíme. Jak praví Galilei (podle: Neubauer, str. 78): "Filosofie je vepsána do této velké knihy vesmíru, jež je stále otevřena našemu pohledu. Tuto knihu však nelze pochopit, dokud se nenaučíme ...číst písmena, z nichž se skládá. Je psána jazykem matematiky a jejími znaky jsou trojúhelníky, kruhy a ostatní geometrické obrazce ..." - Dnes místo o trojúhelnících a kruzích mluvíme o kybernetice a teorii systémů, to však na podstatě věci mění jen málo.

 Přes tento zřejmý totální nárok vědy je nutno se vyrovnat s pochybnostmi o jejím religiózním charakteru. Věda se od náboženství ostře distancovala, neví a nechce vědět nic o Bohu či o bozích (je ovšem ochotna zkoumat představy o nich, jež pro ni nepochybně jsou součástí objektivní reality). Zde je třeba připomenout: České slovo "náboženství" mate tím, že naznačuje předpoklad božské bytosti jako základní znak svého denotátu. Některá náboženství, např. buddhismus, jsou však ateistická. Latinské "religio" (jež přešlo do většiny moderních jazyků) staví do popředí pojmu náboženství vazbu, zavázanost či závaznost totálního nároku. Na vědě lze identifikovat i další znaky náboženství: Vědci - pokud nechápeme jejich úlohu jen jako slouhů techniky - mají důstojnost kněžstva kompetentního k výkonu určitých rituálů. Bezpodmínečné uznání experimentálních výsledků je ekvivalentem náboženské úcty. Šířit světlo rozumu ve tmách předsudků a pověr, toť obrazoborecký étos vědy. Pozoruhodný je Neubauerův postřeh, že novověká věda má i své zjevení: došlo k němu, když "užaslý renesanční člověk se octl tváří v tvář pravdě, která byla netoliko bezprostředně vnímatelná, ale též plně srozumitelná" (Neubauer, str. 26). Vědě jako duchovnímu hnutí nechyběla ani eschatologická perspektiva: "První generace vědců očekávaly brzký příchod definitivního výkladu světa - ještě za svého života." (ib.) Dosti dlouho se od vědy očekával i odpovídající ráj na zemi, například komunistický.

(b) Psychologie jako zvláštní případ

 Do jaké míry lze aplikovat to, co bylo řečeno o vědě vůbec, na psychologii? Do jaké míry i ona má religiózní charakter?

 Bezesporu se psychologie podílela na totálním nároku vědy uchopit a vyložit svět jako objektivní realitu. Hrála zde dokonce obzvlášť ambiciózní roli: vyložit tu složku světa, která výkladu nejvíce vzdoruje - "vyhnat Boha z duše". Také její obrazoborecký étos byl mimořádně silný. "Velké teorie" první poloviny tohoto století to dobře ilustrují. Čím obtížnější bylo vyvrátit či dokázat jejich zákony, tím byly smělejší, suverénnější a elegantnější.

 Na druhé straně nutno přiznat, že se psychologie o status plně uznávaného vědního oboru dosud uchází jen s omezeným úspěchem (podobně jako psychiatrie těžce zápasí o uznání jako plně hodnotný medicínský obor). Ve srovnání s přírodními vědami jsou naše rituály málo fascinující (měření je značně "měkké"), naši kněží jsou považováni spíše jen za šamany, kteří budí sice zvědavost (a trochu strach), mnohem méně však skutečný respekt: za psychologa se považuje kdekdo.

 Bylo by ovšem nespravedlivé přehlížet ty proudy v psychologii, které již v první čtvrtině století prosazovaly porozumění vedle výkladu, které razily neoperacionalizovatelné pojmy jako identita nebo setkání - za cenu toho, že se vystavovaly nařčení z hereze proti přírodovědnému pravověří. Tyto proudy připravovaly obrat, který bychom mohli - v naší souvislosti důsledně, i když zdánlivě paradoxně - nazvat sekularizací, odnáboženštěním vědy.

2. Nika starého náboženství a psychologie

 Jestliže se náboženstvím novověku stala věda, proč plně nenahradila křesťanství? Neubauer (str. 30n) k tomu říká: "Svět, který se z lůna renezanční závrati vynořil, nebyl světem smysluplným. Byl to svět bezduchý, mechanický ...pro člověka neobyvatelný. Věda k hladké správě novověkého světa do jisté míry potřebovala zásvětí: Neexistovalo, a přitom poskytovalo útočiště životu, smyslu, hodnotám, subjektivnímu prožívání."

 Takto se tedy vytvořila - vypůjčíme si termín z ekologie - jakási nika, vymezený prostor s příhodnými "životními podmínkami", ve které přežívalo křesťanství.

 A právě tuto niku se pokusila ovládnout psychologie svou poradenskou, zejména však svou psychoterapeutickou praxí. Do oblasti, jež byla do té doby doménou pastorů, vpadla vědecká mentalita. Ti, kdo přijali za své poslání pomáhat trpícím duševními poruchami, tím byli osvobozeni od dogmat křesťanské antropologie a od svazujících tabu represivní morálky, jež bránila nezávislému zkoumání lidské mysli, včetně jejích "temných hlubin".

 Historik - se vší pravděpodobností i křesťanský historik - zkoumající cesty psychoterapie dvacátým stoletím, dospěje patrně k názoru, že onen vpád vědecké mentality otevřel cestu k mnoha objevům a vynálezům (jak jistě smíme kvalifikovat funkční terapeutické metody). Mnohé z nich vešly do obecného povědomí a přispěly k zájmu o vlastní nitro i k citlivosti a vnímavosti vůči němu, jež charakterizují naše "zpsychologizované" století.

 Malá životnost moderního křesťanství vedla k rychlému růstu poptávky po vědecky fundované, nenáboženské psychologické pomoci. Nikdo jistě nebude zazlívat aplikujícím psychologům, že - konfrontováni s naléhavou nouzí - zpravidla nečekali, až budou jejich praktické postupy plně podloženy vědeckým výzkumem, že se spokojovali se zodpovědně reflektovanou zkušeností získávanou "za pochodu" a dali se vést inspirativními, přesvědčivými hypotézami spíše než spolehlivými důkazy.

 Ještě povážlivější bylo, že psychologie - odvolávajíc se na autoritu vědy - nabízela svým klientům a pacientům takový výklad jejich potíží, který implikoval určitou antropologii, určité vidění lidského světa. Jako příklad možno uvést mladou psychoanalýzu, jež (pro stručnost nadsazuji) redukovala člověka na mechanické zařízení poháněné sexuální energií. Moderní klient a pacient často vítá tento či podobný obraz sebe sama jako štít před existenciální úzkostí a odpovědností za svůj život.

 S antropologií úzce souvisí hierarchie hodnot. Je-li například - s odvoláním na autoritu vědy! - jako nejvyšší instrumentální hodnota prezentováno spolehnutí na vlastní rozum a cit a jako nejvyšší cílová hodnota zdraví, osobní štěstí či hédonisticky chápaná seberealizace, nezbývá než konstatovat, že jde o nárok religiózní povahy.

 Typicky bývá při psychoterapii deklarována světonázorová a hodnotová neutralita, respektující zejména pacientovu náboženskou víru. Jak antropologické předpoklady, tak hodnotová hierarchie hrají ovšem v procesu terapie vždycky svou roli, ani při sebepoctivějším úsilí je nelze eliminovat. Takové úsilí končívá u obecně sdílených dobových představ a hodnot, které se většině lidí jeví jako samozřejmé. Ovšem: Nejpevnější jsou ta pouta, jež necítíme.

3. Postmoderna jako šance vědecké psychologie

 Postmodernismus bývá chápán jako skepse vůči možnostem lidského poznání: Každý má svou pravdu, všechny kultury jsou rovnocenné, nelze rozhodnout, čí hodnoty a mravní zásady jsou lepší atd. V tomto duchovním vakuu překvapivě rozkvetl bohatý psycho-market: od fundamentalistických sekt až po bezbřehý orientální iracionální proud New Age. Ve jménu "nového paradigmatu" vědy se uplatňuje módní synkretismus; jedním z jeho dohledných vrcholů je náš Stanislav Grof, kořeny hledejme v Karlu Gustavu Jungovi.

 Pro Neubauera je však jádro postmoderny jinde: Moderní vědec pochopil, že objektivní realita jako předmět poznání neexistuje. Poznání je vztah poznávajícího a poznávaného, počínaje fyzikálním experimentem a konče pohlavním stykem (hebrejsky se řekne, že muž poznal ženu). Jak potvrdili fyzikové - sám nejvyšší klérus vědy - existují množiny alternativních perspektiv, všechny rovnocenně průkazné, avšak vzájemně neslučitelné. S tím nutno žít. Neznamená to, že pravda neexistuje, nýbrž že jsme za ni osobně odpovědni. Pravda nás potřebuje!

 Věda jako duchovní hnutí je nepochybně v krizi, neboť její základní dogmata (objektivní realita a pokrok) nelze udržet. Tato krize však v sobě skrývá možnost obrody a prohloubení, a to jak ve vědecké práci vůbec, tak v psychologii. Metodická skepse, kritické myšlení, ustavičné disciplinované ověřování poznatků a jejich interpretací, upřesňování a kultivace odborného jazyka, důsledná kritika subjektu - toto dědictví je třeba hájit proti vlně iracionalismu také (a právě!) v psychoterapii.

 Zároveň však postmoderna pro psychologii legitimizuje a radikalizuje otevřenost vůči individuu a jeho světu. Umožňuje konceptualizovat poznávání druhého člověka jako zápas o vzájemné pochopení, o setkání v silném smyslu slova. Psychologická "diagnostika" je nejvíc sama sebou tam, kde se děje právě toto. (Testy inteligence, extraverze či dyslexie tím pochopitelně nejsou nijak relativizovány, může však být obohacena interpretace jejich výsledků.)

 Rovněž jádrem psychoterapie je z tohoto hlediska setkání dvou nebo více bytostí zahrnující spolu s dimenzí somatickou, psychickou a sociální i jejich duchovní dimenzi. Není třeba zakrývat nemožnost neutrality, jež je kompenzována tolerancí (chápanou jako vzájemnost, nikoli jako lhostejnost). V takto konstituovaném prostoru se aplikují všechny psychoterapeutické techniky, jež jsou s ním kompatibilní.

 Takto pojatá psychologie už není náboženstvím, ani v podobě pendantu religiózní přírodovědy, ani jako náhražka křesťanské spirituality. Je ve svém jádru sebe sama reflektujícím setkáváním bytostí, společně hledajících smysl svých společných cest.

 Naznačená orientace má řadu velmi praktických důsledků. Jedním z nich je strategické přenesení těžiště zájmu. Místo či kromě toho, že v syntetickém, na základě zobecněného vědění konstruovaném světě poraden a psychoterapeutických klinik, kde jsme doma, nabízíme pomoc těm, kdo přijdou, služme svým poznáním a uměním tomu, co "tam venku" spontánně vzniká a slouží potřebným, bezradným a trpícím. Mohou to být Anonymní Alkoholici, skupiny setkávání, adoptivní rodiny a společenství rodin, sdružení pacientů, náboženské komunity absorbující psychiatrické pacienty, charitativní organizace různého zaměření atd. V těchto kontextech nebudeme hrát dominantní úlohu, ale příležitosti pro naše uplatnění a pro rozvoj našeho oboru tam mohou být optimální - a pokušení jeho religiózní deformace minimální.