Pavel Říčan, Zdeněk Vojtíšek

Odborná pomoc při rozchodu se sektou (Úloha psychologie ve výstupovém poradenství). Čs. psychologie, 43, 5, 459-464.

 

1. Úvodem

 Není pochyby o tom, že náboženství může být nebezpečné, dokonce životu nebezpečné. Náboženské války a jiné násilné konflikty minulosti i současnosti to hojně dokládají.

 Pro psychologii je relevantní zejména nebezpečí, jímž může být náboženství pro jedince, pro jeho duševní zdraví, sociální uplatnění a rozvoj osobnosti. Škodit může, jak známo, fanatismus, nábožensky motivovaná represivní výchova, falešné elitářství, navozování skrupulózního svědomí, zákazy přijímat určité informace, inhibice svobodného myšlení atd.

 V současné době se u nás i ve světě často diskutuje o tom, jak na jedince zhoubně působí členství v náboženských skupinách, jež se z nedostatku vhodnějšího označení nazývají "sekty"; v anglofonní literatuře se užívá termín "destruktivní kult" nebo - zaužívanou nesprávnou zkratkou - jen "kult" (Langone, 1993). Nesnáz přitom nepůsobí jen absence vhodnějšího termínu, nýbrž především vágnost samotného pojmu, na níž se shoduje většina autorů, kteří se problému dotýkají (z našich Lužný, 1997, Porterfieldová, 1997, Stríženec, 1998, Štampach, 1998, Vojtíšek, 1998 atd.). Štampach charakterizuje sektu - s vědomím přibližnosti - jako organizaci řízenou autoritářsky, často z jednoho centra, fundamentalistickou, uzavřenou a omezující informace (zejména také informace o vlastním učení, hierarchii atd.). Typická bývá dále charismatická osobnost zakladatele, totální nárok na jednotlivé členy, křečovité misijní úsilí, "vybičovaná" zbožnost, intenzivní, avšak zpravidla málo spontánní interpersonální vztahy mezi členy a více či méně záměrná psychická manipulace populárně zvaná brainwashing. Jednoduchou definici sekty jako totalitní náboženské společnosti nabízí Novotný (1999); z totalitního charakteru lze opravdu odvodit většinu znaků udávaných různými autory. Sekta může tvořit samostatnou organizaci, výraznými sektářskými rysy se však může vyznačovat i skupina uvnitř náboženského hnutí nebo církve, jež jako celek sektářské nejsou (viz Opatrný, 1999).

 Člen sekty často znepokojuje své okolí oslabením či přerušením dosavadních sociálních vazeb (zejména s rodinou), chováním zhoršujícím jeho pozici ve společnosti (opuštění studijní či pracovní kariéry, věnování majetku sektě, riskantní a k vlastní újmě vedoucí odmítnutí vojenské služby aj.), názory považovanými za excentrické či pošetilé (víra v brzký konec světa nebo v duchovní zhoubnost krevní transfúze), povážlivou výchovou dětí atd.

 Rodina, přátelé a kolegové se často snaží svého blízkého ze sekty vyprostit přesvědčováním, domlouváním či nátlakem; jde-li o dospívajícího, angažují se i pedagogové. Když tyto snahy selhávají, ohlížejí se po odborné pomoci. Odborníka však hledá i ten, pro koho se jeho vlastní členství v sektě stane problémem, případně kdo narazí na vnitřní nebo vnější překážky při svém úsilí sektu opustit (osamělost, pocity viny, úzkost, deprese - a naléhání, snad i vyhrožování a vydírání ze strany dosavadních spolučlenů).

 Odborná pomoc, o kterou zde jde, se nazývá "výstupové poradenství" (exit counseling). Setrváváme u tohoto pojmu převzatého ze zahraniční literatury, i když jsme si vědomi jeho jednostrannosti. Pomoc vystupujícím, resp. těm, kteří usilují o to, aby ze sekty vystoupil někdo jiný, je jen jedním z úkolů, jež vyžadují řešení. Celou oblast působení, kterou máme na mysli, bychom mohli nazvat "krizová intervence a poradenství v souvislosti s problematikou sekt". V každém případě má tato činnost zřejmě významný psychologický aspekt a ptáme se přirozeně, jakou roli v ní mají hrát psychologové. Má být profese výstupového poradce v podstatě novou specializací odborného psychologa - a jak má být takový specialista pro svou práci připraven?

 

2. Česká multireligiózní současnost

 Zatímco ještě před čtvrt stoletím se zdálo, že v Čechách náboženství mizí, dnes je zřejmé, že i zde jsme svědky velkého duchovního neklidu a hledání, jež má z velké části explicitně náboženskou povahu. Zklamané naděje spojované s pádem komunismu a vědomí mnohostranné globální krize zesilují naléhavost tohoto hledání. Zatímco křesťanské církve, zvláště ty největší, zápasí s nechutí české společnosti k tradičnímu náboženství (a ovšem i se svou vnitřní slabostí), využívají prostoru svobody, který se otevřel rokem 1989, k misijnímu působení desítky více či méně organizovaných hnutí, a to jak západní, tak zejména východní provenience (viz Říčan, Vojtíšek, 1999). Již pohled na knihkupecké pulty ukazuje, jak výnosným obchodním artiklem se stala spiritualita.

 Tato situace - k níž přispívá i zvýšená mezinárodní mobilita osob a z ní plynoucí hojnější kontakty mezi vyznavači různých tradičních i nových náboženství - je v mnoha směrech nadějná: vzájemné poznávání obohacuje a zároveň učí toleranci. Nás ovšem v dané souvislosti zajímá především negativní aspekt mezináboženských kontaktů. Nepoučenost české společnosti a úpadek náboženské kultury v zemi násilně ateizované vytvořily totiž dobré podmínky pro "lovce duší", kteří získávají zájem spíše líbivými hesly, obratnými propagandistickými triky a bezohlednou manipulací přívrženců než hodnotou své víry a životní praxe (viz např. Hassan, 1994). Počet lidí, kteří jsou v České republice sektářským náboženstvím vážně poškozeni pokud jde o rozvoj osobnosti, duševní zdraví či sociální uplatnění, lze střízlivě odhadnout na několik tisíc.

 

3. Klientela výstupových poradců a její požadavky

 Jak jsme uvedli, výstupové poradenství není u nás etablovaným oborem. Proto je nutno i jeho klientelu označit za převážně spíše potenciální než reálně obsluhovanou. Dosavadní zkušenosti však již dovolují rozdělit ty, kteří hledají odbornou pomoc, do čtyř skupin.

 

3.1. Postižení přicházející spontánně

 Člen sekty, zejména pokud při jeho vstupu hrála velkou roli duševní krize, existenční ohrožení nebo potřeba radikálně se rozejít s rodinnou tradicí apod., nebo také duchovní naivita, může časem začít kriticky uvažovat a pochybovat o příslušné doktríně. Častější bývají citové důvody: zklamání v interpersonálních vztazích mezi členy sekty, zejména ve vztahu k jejímu vedení, nenaplněná očekávání vnitřního míru, štěstí či slibovaného uzdravení.

 V této osobní situaci žádá člen sekty často informace (případně si chce potvrdit své poznatky) o tom, jakým způsobem je řízena, jakých manipulačních technik užívá a jaké má cíle. Zpravidla však prožívá člen současně i vnitřní konflikt, který je tím bolestnější, čím déle a čím intenzívněji byl v sektě angažován.

 Jako typický příklad je možno uvést Svědky Jehovovy: Podle jejich učení tato organizace představuje říši Boží, zatímco celý ostatní svět, včetně církví, je říší satanovou, od níž se loajální člen maximálně distancuje, a to ve všech oblastech života. Jestliže posléze vystoupí, přeruší s ním ostatní členové, včetně rodinných příslušníků, veškerý kontakt. Takový člověk se stává doslova sociálním trosečníkem.

 Výstupový konflikt může být tak silný, že se postižený dostane na hranici duševní poruchy - nebo i za ni. To je pravděpodobné zvláště v případech, kdy již vstup do sekty byl řešením osobních problémů, např. osamělosti nebo neschopnosti vést svůj život mimo područí suverénně vystupující autority.1/ Nasnadě je pak potřeba psychagogiky nebo přímo psychoterapie, ať už si to postižený uvědomuje, nebo nikoli. Typická je potřeba kandidáta výstupu orientovat se ve vlastních motivech a postojích, vyjádřená otázkou: "Co se mi to vlastně stalo!?" Je ovšem třeba počítat i s možností, že bude indikována psychiatrická medikace, případně i hospitalizace (Halperin, 1993). Potřeba odborné pomoci může trvat i po delší dobu psychické a sociální "rekonvalescence", během níž se osvědčily odborně vedené skupiny vzájemné podpory (Goldberg, 1993).

____________________

1/Podobně silnému konfliktu musí ovšem čelit každý, kdo opouští jakoukoli náboženskou nebo i nenáboženskou organizaci, v níž byl silně angažován, například řeholník.

_____________________

 

3.2. Postižení přicházející na nátlak svých blízkých (případně společně s nimi)

 Tato konstelace signalizuje slabší motivaci postiženého, případně přítomnost rodinného či jiného interpersonálního konfliktu. Je třeba myslet na separační problematiku: Členství v sektě bývá - zejména v adolescenci - především prostředkem k vyjádření protestu proti rodičům a nejednou pak jde o volbu mezi dvěma zly: závislostí na rodičích a závislostí na sektě.

 Klientskou "zakázkou" bývá v tomto případě opět žádost o informace, navíc často přímo či nepřímo formulované přání přivést postiženého "k rozumu". Poradce musí ovšem manévrovat velmi opatrně, se znalostí rodinné (či obecněji: systemické) dynamiky.

 

3.3. Blízcí nemotivovaných postižených

 Rodina, přátelé či kolegové člena sekty hledají často odbornou pomoc poté, co se sami neúspěšně pokusili svému blízkému pomoci. Obvykle žádají informace o dotyčné sektě a návod, jak postupovat. Většinou si přitom neuvědomují, že patrně nepostačí jednorázová konsultace; nezbytné bývá vedení, jež se může protáhnout na léta.

 

3.4. Psychologové a psychiatři, žádající konsultaci

 Duševní porucha, ať už způsobená vlivem sekty nebo spíše výstupovým konfliktem, může být natolik závažná nebo dramatická, že je postižený identifikován jako psychiatrický pacient nebo se stane klientem psychologa. Pokud tito odborníci nahlédnou složitost problému a uvědomí si meze své kompetence, obrátí se na výstupového poradce se žádostí o konsultaci. Ta spočívá především v poskytnutí informací o specifické charakteristice dané sekty, případně i v upozornění na psychologickou problematiku spojenou s intenzivním náboženským životem entuziastického, mystického nebo legalistického typu, o typické skupinové dynamice sekt atd.

 

4. Strategie výstupového poradenství

 Tento orientační článek nemůže nahradit manuál výstupového poradenství, jakým je například citovaná více než čtyřsetstránková Langonova kniha. Zde lze uvést jen nejzákladnější zásady:

 

4.1. Nenásilný postup

 Jako nezákonné a morálně problematické je třeba odmítnout použití fyzického násilí spojeného s tzv. deprogramováním, jak o něm referuje Hassan (1994). Při tomto postupu býval postižený doslova unesen, v soukromí uvězněn a po řadu hodin nebo i dní vystaven kontrapropagandě, prezentované pokud možno bývalými členy dané sekty. Kontraproduktivní je "bombardování" postiženého sebevalidnějšími informacemi a racionálními argumenty. Posiluje se tím psychologická bariéra mezi ním a těmi, kteří na něj takto naléhají.

 S postiženým má být udržován kontakt - není-li jiná možnost, tedy alespoň tím, že má stále a bez jakýchkoli podmínek "otevřené dveře" ke svým blízkým. Lze doporučit věcný, nepolemický zájem o učení a praktiky sekty i o prožitky postiženého. Velmi účinné může být sdělení vlastních zkušeností poradce nebo jiného člověka s členstvím v jiné sektě, než ke které patří postižený.

 

4.2. Navázání na "předchorobí"

 Doporučuje se stimulovat postiženého k vyprávění o jeho životě a vztazích v minulosti, jež předcházela době, kdy se oddal sektě a obětoval jí své zájmy a plány. Tyto vzpomínky bývají křečovitě potlačeny, ne-li vytěsněny, a jejich vybavení může oslabit zaujetí pro současný život v sektě a pro jeho gratifikace.

 

4.3. Respekt k pozitivní funkci členství v sektě

 Členství v sektě mívá pozitivní funkci v emancipaci postiženého od závislosti na rodičích (viz 3.2), přijetí jejích mravních zásad může člena chránit před impulsy, jež by jinak nezvládal (sexuální promiskuita, drogy, gambling apod.). Osvobození člena od vazby na sektu může ohrozit jeho křehkou osobnostní, mravní a vztahovou rovnováhu. Je třeba se ptát, čím mu sektu nahradíme. Tato úvaha vede přímo k následující zásadě.

 

4.4. Vedení ke zdravé duchovnosti

 Jednou z pozitivních funkcí, kterou mívá pro postiženého členství v sektě, je naplnění potřeby přesáhnout běžnou, profánní existenci vztahem k "vertikále", k duchovní dimenzi lidství. Tuto potřebu považuje například C. G. Jung (vedle mnoha myslitelů, psychologů a pedagogů před ním i po něm) za bytostně lidskou. Člověk, jemuž pomáháme ze závislosti na sektě, bývá v nebezpečí, že zavrhne jakoukoli víru a morální skrupule; na explicitní náboženství může být dokonce dlouho přímo alergický. Cynický pragmatický atheismus může být pro něj přitom ještě nebezpečnější než sekta. Z tohoto hlediska bývá úloha výstupového poradce, zejména nábožensky věřícího, mimořádně náročná.

 

5. Výstupové poradenství jako profese?

 Z předchozího textu je již jasné, jak mnohostranné jsou požadavky na výstupového poradce. Uvažme, která z existujících profesí jim nejlépe odpovídá.

5.1. Výstupový poradce - religionista: Výstupový poradce by měl znát - a to nikoli jen povrchně - desítky sekt a spirituálních hnutí, jež v naší zemi v současné době působí, a to ve více či méně etablovaných křesťanských církvích, na jejich periferii i ve zcela odlišných náboženských okruzích. Měl by sledovat i jejich současnou živou dynamiku. To vše vyžaduje religionistické vzdělání.

5.2. Výstupový poradce - duchovní: Na duchovního se poměrně často obrací rodina, ať už jako na svého "pastýře" nebo jako na "odborníka na náboženství"; někdy ho osloví i postižený. Vzhledem k zásadě uvedené v bodě 4.4. se v řadě případů dobře uplatní jeho odbornost i jeho angažovanost - pokud ovšem není zatížen předsudkem, že musí postiženého za každou cenu co nejrychleji získat pro věrouku, kterou sám zastává.

5.3. Výstupový poradce - psycholog, psychiatr: Vzhledem k tomu, že členství v sektě i odchod z ní se týká celé osobnosti a zároveň primární sociální skupiny, v níž postižený žije (nebo jež usiluje o to, aby se do ní vrátil), je psycholog v roli poradce plně na místě. Pokud byl vstup do sekty projevem vážné duševní poruchy (často je jejím nouzovým řešením!) nebo pokud duševní poruchu způsobilo členství, případně krize výstupu, nelze často obejít ani psychiatra.

 Není samozřejmě možno očekávat, že výstupový poradce bude kombinovat všechny tři či dokonce čtyři uvedené profese. Ve většině případů je optimální, pracuje-li s klientem jeden z jmenovaných odborníků, který se podle potřeby radí s ostatními. Nejkompetentnější je obvykle religionista, pokud je zároveň vzdělán v rozpoznávání a ovlivňování duševních poruch aspoň natolik, aby poznal, kdy je na místě konsultovat psychologa či psychiatra - a kdy je jeho povinností klienta jednomu z těchto odborníků předat do péče (jež může po určitou dobu probíhat paralelně s péčí religionisty). V současné době organizuje konzultace odborníků pražská Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů formou kasuistických seminářů. Tato společnost je zároveň spoluvydavatelem časopisu Dingir, věnovaného příslušné religionistické problematice - české náboženské scéně.

 

Literatura:

Goldberg, W. (1993): Guidelines for support groups. In: Langone, M. D. (Ed.), Recovery from cults. New York, Norton, 275-284.

Halperin, D. (1993): Guidelines for psychiatric hospitalization of ex-cultists. In: Langone, M. D. (Ed.), Recovery from cults. New York, Norton, 263-274.

Hassan, S. (1994): Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů.Brno, Nakladatelství Tomáše Janečka.

Langone, M. D. (1993): Helping cult victims: Historical background. In: Langone, M. D. (Ed.), Recovery from cults. New York, Norton, 22-47.

Lužný, D. (1997): Nová náboženská hnutí. Brno, Masarykova univerzita.

Novotný, T. (1992): Přicházejí. Praha, Rada Církve bratrské.

Novotný, T. (1998): O sektách a guruismu. Praha, Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů.

Opatrný, A. (1999): Sekty v katolické církvi. Předneseno na konferenci Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů "Sektářství v církvích", 21. 5.

Porterfieldová, K. M. (1997): O sektách. Praha, Nakladatelství Lidové noviny.

Říčan, P., Vojtíšek, Z. (1999): Religionista a psycholog obhlížejí českou náboženskou scénu. Československá psychologie, 43, 73-80.

Stríženec, M. (1998): Človek a viera: Psychológia náboženstva. In Výrost, J., Slaměník, I. (Eds.): Aplikovaná sociální psychologie, díl I. Praha, Portál.

Štampach, O. I. (1998): Náboženství v dialogu. Praha, Portál.

Vojtíšek, Z. (1998): Netradiční náboženství u nás. Praha, Dingir.