Srí Chinmoy - náboženská osobnost (Slovo má advocatus diaboli.)

(Dingir, 1999)

 Z letošního Mírového koncertu Srí Chinmoye si nejlépe pamatuji svůj soucit se starým, těžko chodícím mužem, který střídavě bral do ruky různé nástroje a produkoval hudbu na úrovni podprůměrného amatéra. Na projekčním panelu byly vidět nejisté ruce, trnul jsem, aby trapas nebyl ještě větší. Mistrův zpěv měl podobnou úroveň a ani písně, jež zpíval chór jeho věrných, nemohly večer zachránit. Posluchači odcházeli zpočátku jednotlivě, posléze houfně, do konce vydržela jen asi polovina.

 Jak vysvětlit tuto ubohost? Novotný (1999) snadno odhaluje Srí Chinmoye jako exhibicionistu, který touží být obdivovanou modlou a - patrně sveden nekritickým obdivem svých vyznavačů - produkuje neuvěřitelná množství básní, písní i obrazů, běhá po stadionech, nechává se filmovat při zvedání letadla (ovšemže systémem pák), vtírá se do blízkosti celebrit, aby se s nimi mohl nechat fotografovat, domáhá se vyznamenání (Dvořáková, 1999) atd. Musím se přidat - drobné prózy v jeho knize Zahrada duše, kterou jsem zakoupil, jsou zřetelně podprůměrné. Novotný navíc četnými citáty dokládá naivitu a bizarnost jeho náboženských spisů.

 Jenže: Jak si na druhé straně vysvětlit nesporné úspěchy tohoto muže?

 Pokud jde o zmíněný koncert, musím obdivovat propagaci a organizaci. Provoněná Sportovní hala byla zpočátku skoro plná (asi 14.000 posluchačů starých i mladých, těch mladých spíš více), pořadatelská služba perfektní, nálada plná radostného očekávání. A čím si získal desetitisíce oddaných po celém světě (Vojtíšek, 1998)? Jsou to jen zmanipulovaní ubožáci s vymytými mozky?

 Jako dvanáctiletý se Srí Chinmoy dostal v roce 1943 do hinduistického ášramu, jemuž vládl Srí Aurobindo, tehdy již zralý stařec, tvůrce tzv. integrální jógy. Tento směr usiluje o všestranný rozvoj těla i ducha, k němuž otvírají cestu duchovní cvičení. Po dvaceti letech meditace se Srí Chinmoy vydává na Západ jako misionář. Podobně jako jiný mimořádně úspěšný orientálec, reverend Mun (Moon), spojuje duchovní misi s politickým posláním. Zatímco Moon bojuje proti komunismu, Srí Chinmoy vystupuje jako hlasatel duchovně fundovaného celosvětového smíření.

 Osobní váha hlasatele míru může být opřena o jeho politický vliv nebo o publicitu získanou jiným způsobem. Úsilím o publicitu lze snad aspoň zčásti omluvit to, co se jinak jeví jako pouhý exhibicionismus; a podobně to, v čem vidíme nechutný kult vlastní osobnosti, může mít zdroj v guruovské sebejistotě, jež patří takřka ke standardní výbavě orientálního duchovního vůdce (viz Štampach, 1999).

 Odpuzující projevy Srí Chinmoye můžeme tedy posuzovat shovívavěji, nebo naopak přísněji. Nezmění to nic na tom, že tento muž dokáže zaujmout nadané vysokoškoláky, schopné tvořivého rozvoje a zároveň citlivé k myšlence záchrany světa. Jako jeho "předvoj" přijel například do Prahy s mimořádně zajímavou přednáškou o meditaci jeho dlouholetý oddaný žák, Švýcar Beyer, o jehož intelektuální úrovni lze těžko pochybovat.

 Dovolím si hypotézu: Síla Srí Chinmoye je možná především v tom, že dovede meditovat a dovede také v meditaci vést své žáky. Zná patrně do detailu vnitřní cesty, po nichž se pohybují (a na nichž snadno uváznou nebo zbloudí) ti, kteří v meditaci našli zalíbení nebo pro něž se stala duchovní cestou. Jeho učení se může čtenáři či posluchači jevit jako snůška banalit a nesmyslů, avšak ten, kdo je "na cestě", zde přesto najde konkrétní, fungující pokyny a rady. Je možné, že Srí Chinmoyovi žáci svému starému mistru rádi-neradi odpouštějí všechny úlety, jichž se dopouští, ba i jeho nechutný exhibicionismus, protože je zkušeným vůdcem, snad mohu říci speleologem lidského nitra - a zároveň je vede ke smysluplným, byť třeba málo úspěšným, činům v úsilí o nápravu světa.

 Je-li tomu tak, jak (prozatím zkusmo) předpokládám, měli bychom si možná místo praní Srí Chinmoyova špinavého prádla položit otázku, v čem je nejvlastnější mise tohoto duchovního vyslance Orientu. Nebyl by kontakt s jeho hnutím - přes všechny artefakty, jimiž je poznamenalo guruovo osobní selhání - šancí pro religionisty i pro ty, kteří chtějí Východu porozumět, aby jej získali pro Krista?

 

Literatura:

Dvořáková, M. (1999): Guru a řád Bílého lva. Dingir 2, č. 2, str. 7.

Lužný, D. (1997): Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita.

Novotný, T. (1999): Sri Chinmoy. Praha: Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů.

Štampach, O. I. (1999): Problémy náboženské autority. Dingir 2, č. 1, str. 14-15.

Vojtíšek, Z. (1998): Netradiční náboženství u nás. Praha: Dingir.