Pavel Říčan
James Hillman
(1979/1999): Sny a podsvětí. Praha: Portál (206 stran)
Recenze, Československá
psychologie 1999, 43(4), 377-378
Americký hlubinný psycholog, jungovec
Hillman, o půl století mladší než jeho mistr C.G.J., nám v této knize předkládá
své opus magnum. Toho, kdo četl jeho menší starší spis Duše a sebevražda
(Praha, Sagittarius, 1997), nepřekvapí hlavní myšlenka: Klíčem ke snu je smrt.
Nejde samozřejmě o smrt biologickou, nýbrž o
smrt jako psychický, kulturní a náboženský fenomén. Tuto smrt naše kultura
rozsáhle ignoruje a je zásluhou hlubinné psychologie, že "přivádí Smrt z
jejího exilu v parapsychologii spiritismu, v teologii budoucího života, v
morálce odměn a ve vědeckých fantaziích biochemických možností nebo evoluce -
přivádí ji zpět na její hlavní místo ve středu psychického života jednotlivce,
který se na každém kroku otevírá do hlubin" (str. 65).
Vědomě a záměrně "proti proudu naší
kultury" se vydává autor "zpět od racionálního k mytickému"
(str. 12). Tímto směrem vykročil už Freud, když "od romantiků převzal
myšlenku, že sen obsahuje skryté, ale významné osobní poselství z jiného
světa" (str. 17) a použil k vyjádření této myšlenky řady mytologických
pojmů; Freud však nakonec ustoupil racionalistům a přeložil mytologii do jazyka
vědeckých pojmů. Jejich přesvědčivost je ovšem i tak dána jejich metaforickou
obrazností a mytickým, archetypovým zakotvením.
Smrt je pro Hillmana nenahraditelnou
metaforou psychoterapie a pro práci se sny to platí dvojnásob. Chceme-li snu
rozumět, musíme ho "následovat do jeho domovského teritoria" - a tím
je podsvětí (str. 21). Nejde přitom o žádnou procházku, nutno akceptovat
"destruktivní a smrtící procesy v hlubinách duše" (str. 27). Svědkem
je Freud, který řekl o své přípravě Výkladu snů (jež spočívala v analýze
vlastních snů), že "takový ponor je osudový a je možný jen jednou za
život" (str. 28). Hillmanův komentář: "Bylo to zjevení podsvětí, formulované jazykem víry jeho doby a jeho
osobního kódu: jazykem metafor racionální vědy."
Hillmanovo metaforické myšlení užívá
mytických obrazů, jež jsou podle něj nejlepším pokrmem duše, vlastní snovou
řečí podsvětí. Proti podsvětí stojí svět bílého dne, v němž je doma bdělé ego,
racionalita, aktivita hrdinských činů herkulovského typu. A tady jsme u
Hillmanovy hlavní pointy: Většina psychoterapií, včetně freudovské a jungovské,
se v duchu moderní vědy snaží vykládat sny tak, aby pomohla dennímu světu a
jeho egu. Podle Hillmana je to zásadní chyba. Každý poznatek o snu totiž
posunuje sen do "dne" a tak poškozuje sen i duši. Místo snahy
dozvídat se co nejvíce o snech je třeba vstupovat hlouběji do jejich vlastního
prostoru, říká Hillman v nejlepším postmoderním duchu. Nemáme tedy překládat
sen do jazyka ega, ale naopak ego do jazyka snu. Snové ego je obraz, stín - a
má se podle toho v podsvětí chovat. Správná terapie učí pacienta snít.
Co má Hillman na mysli, je zvlášť dobře vidět
na jeho pojetí snových postav. Nejde o to najít v nich postavy z pacientova
okolí, jimž by pak na základě výkladu snu lépe porozuměl a k nimž by se
rozumněji choval. Nejde ani o to, aby snící ve snových postavách rozpoznal rysy
vlastní osobnosti, jak to učil Jung své žáky. Ani tehdy, když ve snu potkáváme
lidi, jež známe, nejde o ně a o naše vztahy k nim. Snové osoby "nejsou ani
podobami (simulacra) odpovídajících
žijících subjektů, ani částí mne samého. Jsou to stínové obrazy, které plní
archetypové role; jsou to personae, masky, v jejichž dutině je numen" (str. 60).
Naučit se respektovat sen takový, jaký je,
znamená otevřít se tomu, co nám chce říci o smrti. K tomu je třeba
"nasáknout podsvětím", pěstovat psychologii jako "putování
labyrintem duše, v němž nikdy nemůžeme
sestoupit dost hluboko" (str. 32). Nejde však o to, spolu s romantiky
chtít "nad sny jenom žasnout a být jimi milován. Ne, temnota snu
povzbuzuje ke zkoumání a k tvrdé práci" (str. 173n). Tato práce ovšem
spočívá v úsilí o vhled, o vstup do samého centra snu, nikoli v jeho racionální
analýze ve stylu "světa dne". Neboť - a to je Hillmanovo poselství,
jímž kniha končí, "sny jsou hlídači spánku, patřící do bratrstva smrti,
jsou to poslové, strážci nastávající noci, a vzorem našeho postoje k nim může
být Hádes, přijímající, pohostinný, avšak vytrvale prohlubující, naladěný na
noční svět, temný, s úžasnou střízlivou inteligencí, který poskytuje ve svém
domě trvalé útočiště nevyléčitelnému stavu lidské bytosti" (str. 175).
Zvláštním potěšením je číst poslední kapitolu
knihy nazvanou "Praxe" a věnovanou různým snovým obrazům jako černé
barvě, nemoci, zvířatům či ledu. Nejde však o "praktický návod" k
překladu snů do jazyka dne, nýbrž o tvořivou hru, v níž autor popouští uzdu své
imaginaci (využívaje ovšem i své mimořádné zběhlosti ve folklóru, mytologii a
alchymii), aby čtenáři předvedl, jak je možno snům rozumět. Krásný příklad nacházíme
v kapitolce "Bahno a průjem": "Labyrint střevního traktu je -
vzhledem ke své teplotě, umístění v hloubce a sirnému zápachu - už dlouho
považován za zvnitřněné podsvětí" (str. 160). Tuto představu spojuje
Hillman s teorií, jež se vyskytla v dějinách psychiatrie a podle níž duševní
poruchy vznikají intoxikací z výkalů ve střevech. "Léčba byla herkulovská:
klystýr, který vymýval výkaly" (str. 199).
Mytologie, jejíhož jazyka Hillman užívá a ze
které čerpá inspiraci pro práci se sny, je především řecká, okrajově jsou užity
i motivy z jiných náboženských okruhů. Náboženství Hillman hájí jak proti
materialismu, tak proti humanismu, jehož filosofii vidí i v řadě
psychoterapeutických systémů: "Gestalt je humanistická psychologie, to znamená, že nabízí psychologickou
metodu, s jejíž pomocí může humanismus vymazat poslední stopu svého starého
nepřítele, bohů, z jejich útočiště v duši."
Ke křesťanství je Hillman - zcela v Jungově
duchu - silně kritický, vidí v něm dokonce jednu z hlavních překážek pochopení "ideje
podsvětí" a respektu k říši snů (str. 80nn). Křesťané nepotřebují (autor
mohl rovnou říci: nedovedou) sestupovat do podsvětí, protože Kristus ho
anuloval. Zatímco Herkules pouze ohrozil Hádovu vládu, Kristus zahladil celé
jeho království. Mohutné, bohatě smysluplné antické podsvětí degenerovalo v
pouhé - peklo. Křesťanství tak "prodalo duši, hloubku, podsvětí ...za
idealizované spiritualizace ve vzdáleném nebi." "Křesťanské vědomí a
psychologická práce na duši prostřednictvím zkoumání snů byly vehnány do
rozporu." Zejména protestantismus si bere Hillman na mušku a vybízí nás,
abychom si "znovu přivlastnili antický smysl pro obrazy" a tak
"vyzvedli ztracené obrazové vnímání z rozbitých střepů reformační
doslovnosti" (str. 104). Tato kritika je bezpochyby plodná jak pro
křesťanskou religionistiku, tak pro teologii.
České vydání Hillmanova díla znamená velký
ediční čin. Kniha hýří nápady a vhledy, z nichž zde bylo možno uvést jen
nepatrný zlomek. Autor střídá odvahu speleologa s odvahou provazochodce, který
se pohybuje - jak výstižně poznamenává v předmluvě Ludvík Běťák - jakoby bez
půdy pod nohama ve sférách mytologické imaginace. Jazykové bohatství knihy
českému čtenáři obdivuhodně zprostředkovala překladatelka Hana Kašparovská. Kdo
knihu dosud nečetl, je v jungovské psychologii o 20 let pozadu; tehdy totiž
vyšla poprvé v originále.