Pavel Říčan

James Hillman (1979/1999): Sny a podsvětí. Praha: Portál (206 stran)

Recenze, Československá psychologie 1999, 43(4), 377-378

Americký hlubinný psycholog, jungovec Hillman, o půl století mladší než jeho mistr C.G.J., nám v této knize předkládá své opus magnum. Toho, kdo četl jeho menší starší spis Duše a sebevražda (Praha, Sagittarius, 1997), nepřekvapí hlavní myšlenka: Klíčem ke snu je smrt.

Nejde samozřejmě o smrt biologickou, nýbrž o smrt jako psychický, kulturní a náboženský fenomén. Tuto smrt naše kultura rozsáhle ignoruje a je zásluhou hlubinné psychologie, že "přivádí Smrt z jejího exilu v parapsychologii spiritismu, v teologii budoucího života, v morálce odměn a ve vědeckých fantaziích biochemických možností nebo evoluce - přivádí ji zpět na její hlavní místo ve středu psychického života jednotlivce, který se na každém kroku otevírá do hlubin" (str. 65).

Vědomě a záměrně "proti proudu naší kultury" se vydává autor "zpět od racionálního k mytickému" (str. 12). Tímto směrem vykročil už Freud, když "od romantiků převzal myšlenku, že sen obsahuje skryté, ale významné osobní poselství z jiného světa" (str. 17) a použil k vyjádření této myšlenky řady mytologických pojmů; Freud však nakonec ustoupil racionalistům a přeložil mytologii do jazyka vědeckých pojmů. Jejich přesvědčivost je ovšem i tak dána jejich metaforickou obrazností a mytickým, archetypovým zakotvením.

Smrt je pro Hillmana nenahraditelnou metaforou psychoterapie a pro práci se sny to platí dvojnásob. Chceme-li snu rozumět, musíme ho "následovat do jeho domovského teritoria" - a tím je podsvětí (str. 21). Nejde přitom o žádnou procházku, nutno akceptovat "destruktivní a smrtící procesy v hlubinách duše" (str. 27). Svědkem je Freud, který řekl o své přípravě Výkladu snů (jež spočívala v analýze vlastních snů), že "takový ponor je osudový a je možný jen jednou za život" (str. 28). Hillmanův komentář: "Bylo to zjevení podsvětí, formulované jazykem víry jeho doby a jeho osobního kódu: jazykem metafor racionální vědy."

Hillmanovo metaforické myšlení užívá mytických obrazů, jež jsou podle něj nejlepším pokrmem duše, vlastní snovou řečí podsvětí. Proti podsvětí stojí svět bílého dne, v němž je doma bdělé ego, racionalita, aktivita hrdinských činů herkulovského typu. A tady jsme u Hillmanovy hlavní pointy: Většina psychoterapií, včetně freudovské a jungovské, se v duchu moderní vědy snaží vykládat sny tak, aby pomohla dennímu světu a jeho egu. Podle Hillmana je to zásadní chyba. Každý poznatek o snu totiž posunuje sen do "dne" a tak poškozuje sen i duši. Místo snahy dozvídat se co nejvíce o snech je třeba vstupovat hlouběji do jejich vlastního prostoru, říká Hillman v nejlepším postmoderním duchu. Nemáme tedy překládat sen do jazyka ega, ale naopak ego do jazyka snu. Snové ego je obraz, stín - a má se podle toho v podsvětí chovat. Správná terapie učí pacienta snít.

Co má Hillman na mysli, je zvlášť dobře vidět na jeho pojetí snových postav. Nejde o to najít v nich postavy z pacientova okolí, jimž by pak na základě výkladu snu lépe porozuměl a k nimž by se rozumněji choval. Nejde ani o to, aby snící ve snových postavách rozpoznal rysy vlastní osobnosti, jak to učil Jung své žáky. Ani tehdy, když ve snu potkáváme lidi, jež známe, nejde o ně a o naše vztahy k nim. Snové osoby "nejsou ani podobami (simulacra) odpovídajících žijících subjektů, ani částí mne samého. Jsou to stínové obrazy, které plní archetypové role; jsou to personae, masky, v jejichž dutině je numen" (str. 60).

Naučit se respektovat sen takový, jaký je, znamená otevřít se tomu, co nám chce říci o smrti. K tomu je třeba "nasáknout podsvětím", pěstovat psychologii jako "putování labyrintem duše, v němž nikdy nemůžeme sestoupit dost hluboko" (str. 32). Nejde však o to, spolu s romantiky chtít "nad sny jenom žasnout a být jimi milován. Ne, temnota snu povzbuzuje ke zkoumání a k tvrdé práci" (str. 173n). Tato práce ovšem spočívá v úsilí o vhled, o vstup do samého centra snu, nikoli v jeho racionální analýze ve stylu "světa dne". Neboť - a to je Hillmanovo poselství, jímž kniha končí, "sny jsou hlídači spánku, patřící do bratrstva smrti, jsou to poslové, strážci nastávající noci, a vzorem našeho postoje k nim může být Hádes, přijímající, pohostinný, avšak vytrvale prohlubující, naladěný na noční svět, temný, s úžasnou střízlivou inteligencí, který poskytuje ve svém domě trvalé útočiště nevyléčitelnému stavu lidské bytosti" (str. 175).

Zvláštním potěšením je číst poslední kapitolu knihy nazvanou "Praxe" a věnovanou různým snovým obrazům jako černé barvě, nemoci, zvířatům či ledu. Nejde však o "praktický návod" k překladu snů do jazyka dne, nýbrž o tvořivou hru, v níž autor popouští uzdu své imaginaci (využívaje ovšem i své mimořádné zběhlosti ve folklóru, mytologii a alchymii), aby čtenáři předvedl, jak je možno snům rozumět. Krásný příklad nacházíme v kapitolce "Bahno a průjem": "Labyrint střevního traktu je - vzhledem ke své teplotě, umístění v hloubce a sirnému zápachu - už dlouho považován za zvnitřněné podsvětí" (str. 160). Tuto představu spojuje Hillman s teorií, jež se vyskytla v dějinách psychiatrie a podle níž duševní poruchy vznikají intoxikací z výkalů ve střevech. "Léčba byla herkulovská: klystýr, který vymýval výkaly" (str. 199).

Mytologie, jejíhož jazyka Hillman užívá a ze které čerpá inspiraci pro práci se sny, je především řecká, okrajově jsou užity i motivy z jiných náboženských okruhů. Náboženství Hillman hájí jak proti materialismu, tak proti humanismu, jehož filosofii vidí i v řadě psychoterapeutických systémů: "Gestalt je humanistická psychologie, to znamená, že nabízí psychologickou metodu, s jejíž pomocí může humanismus vymazat poslední stopu svého starého nepřítele, bohů, z jejich útočiště v duši."

Ke křesťanství je Hillman - zcela v Jungově duchu - silně kritický, vidí v něm dokonce jednu z hlavních překážek pochopení "ideje podsvětí" a respektu k říši snů (str. 80nn). Křesťané nepotřebují (autor mohl rovnou říci: nedovedou) sestupovat do podsvětí, protože Kristus ho anuloval. Zatímco Herkules pouze ohrozil Hádovu vládu, Kristus zahladil celé jeho království. Mohutné, bohatě smysluplné antické podsvětí degenerovalo v pouhé - peklo. Křesťanství tak "prodalo duši, hloubku, podsvětí ...za idealizované spiritualizace ve vzdáleném nebi." "Křesťanské vědomí a psychologická práce na duši prostřednictvím zkoumání snů byly vehnány do rozporu." Zejména protestantismus si bere Hillman na mušku a vybízí nás, abychom si "znovu přivlastnili antický smysl pro obrazy" a tak "vyzvedli ztracené obrazové vnímání z rozbitých střepů reformační doslovnosti" (str. 104). Tato kritika je bezpochyby plodná jak pro křesťanskou religionistiku, tak pro teologii.

České vydání Hillmanova díla znamená velký ediční čin. Kniha hýří nápady a vhledy, z nichž zde bylo možno uvést jen nepatrný zlomek. Autor střídá odvahu speleologa s odvahou provazochodce, který se pohybuje - jak výstižně poznamenává v předmluvě Ludvík Běťák - jakoby bez půdy pod nohama ve sférách mytologické imaginace. Jazykové bohatství knihy českému čtenáři obdivuhodně zprostředkovala překladatelka Hana Kašparovská. Kdo knihu dosud nečetl, je v jungovské psychologii o 20 let pozadu; tehdy totiž vyšla poprvé v originále.