Pavel Říčan

James Hillman: Klíč k duši. Portál, 2000.

(Recenze, Čs. Psychologie 2000)

Trojice knih svérázného jungovce Jamese Hillmana Duše a sebevražda (1964, česky Sagittarius, 1997), Sny a podsvětí (1979, česky Portál, 1999) a Klíč k duši (1996, dílo sedmdesátníka) představuje obdivuhodnou gradaci: Stupňuje se šíře tématického záběru (také stránkového rozsahu), jiskřivá originalita argumentace, suverenita filosofického nadhledu i blasfemická radikálnost, s níž autor protestuje proti redukci existence na determinaci, ať biologickou, psychologickou nebo sociální. V podstatě jde o lidskou svobodu.

 Svobodu žádá Hillman především pro psychology: "Tato kniha chce vrátit psychologii o dvěstě let zpět, do doby, kdy romantické nadšení rozbíjelo věk rozumu. Chci, aby psychologie měla svůj základ spíše v přestavivosti lidí než v jejich statistice a diagnostice. Chci, aby se na anamnézy případů aplikovalo poetické myšlení, abychom je vykládali takové, jaké jsou: jako moderní formy fikce, a ne jako vědecké zprávy."(str. 39) Statistické výzkumy jsou snad nutné, ale "kamenují duši" (str. 133).

 Hillman sází otevřeně na moudrost mýtu. Inspiruje se sokratovskou-platónskou představou daimona, který každého člověka volá k určitému jedinečnému poslání: uskutečnit obraz, který je mu od počátku přisouzen a který je primárním faktem jeho existence. K tomuto poslání nám náš daimon dává zvláštní nadání, volí nám rodiče i životní okolnosti - a to jaksi "napříč" běžným představám o vlivu dědičnosti a prostředí. Odpovídajícím archetypem je vzpurný vizionář puer aeternus, který může zasáhnout i do psychologie: "Každou teorii, kterou ovlivnil puer, poznáme podle temperamentního provedení, apelu na výjimečnost a vyzývavého estétství. Bude si nárokovat nadčasovou a obecnou platnost, ale vzdá se namáhavého dokazování. Bude mít v sobě tanec jako puer, ...bude se možná i hroutit, když se setká se zpochybňujícími otázkami takzvané reality, což je postoj puerova klasického oponenta, krále s šedivou tváří a saturnovské postavy, s tvrdou hlavou, ztvrdlým srdcem a ztvrdlými názory, který chce statistiku, příklady, studie, ne představy, vize a příběhy." (str. 264) A je to ovšem Hillman sám, kdo po celý svůj tvořivý život - věčně mlád - krouží v silovém poli "svého" archetypu.

 Na životopisech mimořádných osobností, kde "neobyčejné odráží obyčejné ve zvětšeném a zesíleném obraze" (str. 38), ukazuje autor, jak celý životní příběh dává smysl, když jej sledujeme zpětně od vrcholných událostí, činů a výkonů. Naproti tomu pokusy vyvodit to podstatné, jedinečné a tvořivé, oč v životě šlo, z kauzálních faktorů genetiky, rodinného prostředí apod., nutně ztroskotává.

 Tragikou naší doby je, že "osudové volání bývá často přehlušeno dysfunkčními vjemy a nevnímavostí okolí, takže volání osudu se objevuje v myriádách symptomů problémových, autodestruktivních, snadno zranitelných a 'hyperaktivních' dětí - všechna ta slova vynalezli dospělí na obranu svého nedorozumění". (str. 22) Ve jménu duše autor statečně lomcuje mříží psychiatrické klasifikace: "Celá ta tlustá, těžká a povrchní kniha", říká o americkém oficiálním diagnostickém manuálu, "poskytuje svědectví o různých způsobech, jak daimon ovlivňuje lidský osud a jak smutně a zvláštně se často objevuje v naší civilizaci". (str. 38) O mnoha lidech, kteří vynikli jako géniové svého oboru, lze říci: Je štěstím pro lidstvo, že se v dětství nestali předmětem farmakoterapie nebo některého z opatření, jež se dnes v podobných případech běžně indikují!

 Jedna z ústředních kapitol je nazvána "Rodičovský klam". Za jeden z nejškodlivějších omylů naší doby považuje totiž Hillman "představu, že primárním nástrojem našeho osudu je chování našeho otce a matky." (str. 67) V žádné rozumné tradiční kultuře "nikdy, nikdy není stav něčí duše připisován tomu, co mu otec nebo matka udělali před třiceti lety!" (str. 90) Důraz na "vertikální kauzalitu" rodičovského vlivu nás činí hluchými vůči nespočetným hlasům, jimiž nás volá svět.

 Na čem záleží: aby byl člověk viděn ne takový, jaký momentálně je, nýbrž takový, jakým se může stát. Díky přátelům, milencům, učitelům, případně rodičům, kteří to dokáží, vystupuje často daimon do popředí.

 Vzhledem k originalitě a "nabitosti" knihy zde nelze výstižně charakterizovat každou z jedenácti kapitol. Zastavme se alespoň u kapitoly nazvané "Špatné sémě" (str. 201-231), jež samostatně rozvíjí Jungovo pojetí zla, přičemž se soustřeďuje na postavu Adolfa Hitlera. Na této kapitole je velmi zřetelný Hillmanův teoretický styl.

 "Při konfrontaci s obludností Hitlera stojíme tváří v tvář obludnostem, které odkázal naší době." ...Hitler - toť "démonický potenciál západního světa." Studium jeho osobnosti je "čin kajícnosti všech, kdo sdílejí západní psyché, za nevědomou účast této psyché na Hitlerových činech; a je to čin usmíření démona, který si zvolil Hitlera za svého hostitele."(1)

____________________________

(1)Podobně jako jiní jungovci rozlišuje Hillman - bohužel ne zcela důsledně - mezi daimonem, mocností, v níž je přítomno dobro i zlo, a mezi démonem, ďábelským aspektem daimona.

_____________________________

 Někteří psychoanalytikové a rodinní psychologové se snaží vysvětlit Hitlerovu osobnost rodinným prostředím, v němž vyrůstal. "Zní to, jako by bylo možno změnit celý průběh světových dějin, kdyby došlo v té temné rakouské domácnosti k včasnému terapeutickému zásahu. Jako kdyby příčinou dvaceti milionů ruských obětí a šesti milionů Židů, nemluvě o mnoha obětech z dalších zemí a také mrtvých Němcích, byly časté výprasky malého Adolfa a chování jeho matky."

 Hillman hledá příznaky Hitlerovy démonické posedlosti; uvádím některé z nich. Fascinoval ho ledový chlad mysli - a ze středověké tradice víme, že ďáblův penis je ledový. Současně počítal s tím, že prohraje-li Německo, bude zničeno, pak ale "stáhneme svět s sebou - svět v plamenech." Identifikoval se s vlkem, který je častým symbolem démona smrti. Věnoval chorobnou pozornost své anální oblasti - tomu místu těla, jež má ve zvláštní oblibě ďábel. Šest žen, s nimiž měl poměr, suicidovalo, některé z nich suicidium dokonaly: možná proto, že "intimní život s vlkem, pekelným ohněm a ledovým srdcem znemožňuje člověku dál žít." Hitlerův notorický nedostatek smyslu pro humor - další typický atribut satana. A je doloženo, že trpěl noční můrou, při níž míval děsivé vidění "kohosi".

 Podle Hillmana by bylo neodpustitelnou lehkomyslností, kdybychom spoléhali na naše - v podstatě osvícenské - psychopatologické teorie, jež jsou ostatně pornografické. Budeme-li popírat daimona jako strůjce osobnosti člověka a mluvit jen o genech, rodině a společenských podmínkách, daimon "neodejde tiše do neznáma. Dere se na světlo." V boji se zlem nestačí notoricky zlé lidi ze vší síly heroicky milovat, jak káže křesťanský ethos (tak jak ho chápe naivní americký sen o dobru). Ano, láska dokáže všechno, říká Hillman. "Avšak já trvám na tom, že může udělat velmi málo se 'zlem', pokud tato 'láska' nejprve nepozná ve špatném semeni osudové volání duše." Šanci má, pomůžeme-li postiženému, aby si uvědomil, že má co dělat s daimonem. "Hitler démona pouze následoval, nikdy o něm nepochyboval, jeho mysl byla příliš zotročena tím, co si představoval, než aby se věnovala zkoumání svých představ." Intelektuální pochopení zmůže ovšem samo o sobě velmi málo. Potřebujeme "rituály poznamenané krásou, transcendencí, dobrodružstvím a smrtí."

 Psycholog dbalý moderní vědeckosti či hledající návody použitelné v běžné praxi pravděpodobně knihu rychle odloží, protože v ní najde příliš mnoho nedoložitelných dohadů, povrchních asociací, smělých metafor, nadsázek, filosofujících přesahů a - abychom citovali autora - "vyzývavého estétství." Jeho škoda. Puer aeternus James Hillman nás zve, abychom byli diváky jeho jedinečného intelektuálního tance. Tato podívaná může kultivovat naši vnímavost pro hlubiny a krásy duší, s nimiž pracujeme, a může pozoruhodně povzbudit i naši vlastní myšlenkovou pohyblivost.