Pavel Říčan, Petr Brichcín

Psychologický ústav AV ČR

Dobro, zlo a lidský vztah v jungovské perspektivě

 

 Psychologie se rozpomíná. Rozpomíná se na své zdroje v evropské duchovní tradici a na svou lepší minulost. Toto rozpomínání znamená návrat: návrat k tématům jako je smysl lidské existence, jako jsou hodnoty, pro které stojí za to žít, jako je odpovědnost za sebe sama a za druhého člověka. Otázka dobra a zla, kterou se chceme zabývat, stojí v samotném středu tohoto opomíjeného tématického okruhu, k němuž se psychologie vrací. Je to otázka, která se patrně některým z vás jeví jako příliš obecná nebo abstraktní. Navíc je pojem zla v psychologii obtížně definovatelný. Reflexe této otázky je však - a to bychom chtěli dnes ukázat - užitečná pro řešení nejběžnějších úkolů psychologické praxe: poznat, k čemu se kdo hodí, jakou radu kdo potřebuje na nepřehledné křižovatce svého života nebo jak se zachovat v situaci hrozící agrese.

1. Zlo jako ústřední otázka v myšlení C. G. Junga

 Berte vážně zlo! To je výzva, kterou slyšíme na mnoha místech z díla C. G. Junga. Zlo není jen důsledek lidské nevědomosti, jak hlásali osvícenci, nejsou to jen chybně napodmiňované reakce, jak to chápal B. F. Skinner, nebo jen zbloudilý pud, jak by řekl mladý Konrád Lorenz. Zlo má svou tvář, děsivou a zároveň fascinující, jeho krutost není slepá, je to cílevědomost sama. Ono má svoji duši a chce tu být s námi, jak to dokázalo v minulém století, nejkrvavějším v dějinách. Prozatím. Dvě největší katastrofy dvacátého století, nacismus a komunismus, byly v první řadě katastrofami evropského ducha, který odmítal - a my jako psychologové jsme byli součástí tohoto odmítání - brát zlo na vědomí jako reálnou a svéprávnou sílu, se kterou je třeba se konfrontovat (Jaffé, 1962, s. 298).

 Jung prorokoval wotanskou revoluci nacismu, která se posléze ukázala být podivnou verzí, (spíše per-verzí!) starogermánského paganismu. Zde šlo o zlo ve společnosti, za kterou Jung cítil odpovědnost jako myslitel. Jako psychoterapeut se však Jung zabýval především zlem v nitru člověka, a to i v nitru slušně oblečeného, slušně se chovajícího a slušně platícího analytického pacienta. A stejně i v nitru slušného - ba co dím - mimořádně zušlechtěného terapeuta tohoto pacienta. Máš to v sobě, bratře, máš v sobě vedle Velkého inkvizitora a markýza de Sade (Moore, 2001) i Hitlera a Stalina se vší jejich ubohostí a skřetovskou bestialitou - dámy si laskavě doplní ženské protějšky. Oni jsou tvým vnitřním stínem. Jestli chceš ve věci dobra a zla něco rozumného udělat, pak musíš začít tím, že tento stín přijmeš jako svého temného bratra. A to ne tak, že to odsouhlasíš, protože tě tato myšlenka intelektuálně přesvědčí nebo esteticky uspokojí, nýbrž tak, že si to necháš existenciálně dojít živou představou a nebrzděným citem. Jestli to uneseš, jakože to neuneseš - a kdo by to taky unesl. (Kdybychom to unesli, byli bychom jinde, v umění i v politice i ve vědě.)

 Není v naší moci definitivně porazit zlo, vyřídit je - ani ve světě, ani ve vlastní duši. Je nesmírně nebezpečné ve snaze zlikvidovat zlo propadnout dobru, varuje Jung.(1) Vezměte na vědomí, že dobro a zlo tvoří paradoxní celek (Jaffé, ib.). Nesnažte se být lepší, než je vám dáno. Snažte se být celí. Být celý, to je cíl daný na konci cesty individuace v archetypu bytostného Já. Tam dochází ke konečné integraci, k paradoxnímu sjednocení protikladů jako je světlo a tma, ženství a mužství, duch a hmota - a nade všecko i k tajemnému coniunctio oppositorum dobra a zla, na úrovni osobní i na úrovni kolektivního nevědomí, jež reprezentuje i úroveň kosmickou. Jde o něco, co nelze vyjádřit pojmy, je však možné prostřednictvím symbolů to zakusit nebo aspoň zahlédnout ve vrcholném záblesku vědomí, který se nazývá osvícením.

________________________

(1)V současné době jsme svědky nebezpečného "svatého nadšení" války vyhlášené po 11. září Zlu v podobě mezinárodního terorismu.

_______________________

 Dobro a zlo je tedy třeba integrovat v paradoxní harmonii. Integrovat znamená začlenit do celku. Zdůraznili jsme, že k tomu je třeba poznat a přiznat zlo v sobě. Problémem však může být poznat a přiznat také dobro v sobě, dobro viděné stejně radikálně jako zlo, ať už je chápeme jako boží milost nebo jako něco, co je tím nejpřirozenějším, nejvíce autentickým v nás, co je jen skryto pod nánosem všednosti a konvence nebo k čemu nám možná chybí odvaha. Je-li v nás skryto ďábelské zlo, je v nás skryto i andělské dobro. Není-li hmatatelnou skutečností, je zde alespoň jako možnost, jako volání, jako naděje.(1)

________________________

(1)Myslím na mladé lidi, kteří jsou připraveni dát se oslovit ideálem mravního dobra a zorganizovat kolem něj svůj život, přičemž zároveň prudce odmítají dobro, které jim prezentujeme ve zbanalizované podobě jako pouhou užitečnost nebo jako adaptaci na požadavky společnosti, případně jako pouhou příjemnost, reprezentovanou třeba statistikou orgasmů. Dobro je třeba chránit před banalizací.

________________________

 Konkrétní způsob, jak uchopit vztah dobra a zla, které jsou si v eschatologii bytostného Já bližší než jednovaječná dvojčata, hledají Jungovi pokračovatelé Rollo May (1970), James Hillman (2000) a Stephen Diamond (1996) v symbolu daimona. Daimon je hlas, který člověka volá na cestu, na níž má naplnit své určení, najít sebe sama, cele realizovat své možnosti (vzpomeňme na Sokratovo daimonion!). Daimon je archetyp, který inspiruje a vede, je zároveň životodárný i nebezpečný, dobrý i zlý, podobně jako orientální bohové Kálí, Šiva nebo Durga. V naší duchovní tradici byl daimon zbaven svého dobrého aspektu, byl pojat jako čisté zlo, jako démon, který umí pouze škodit a vést ke zlu - a před kterým posléze osvícenství strčilo hlavu do písku, když ho popřelo jako neexistujícího. Plnokrevné mefistofelské zlo, zatlačené do nevědomí ve jménu čisté racionality a jednorozměrného dobra, dobra, které nemá žádný stín, se stalo tou nejnebezpečnější silou v životě jednotlivců i celých národů. Je třeba se vrátit a znovu objevit daimona!

2. Integrace dobra a zla jako základ autentického lidského vztahu

 Jungovskou psychologii jsme zvolili pro její otevřenost k otázce dobra a zla. Tato otázka je u Junga pojata ve své plné psychologické hloubce a zároveň ve své duchovní dimenzi. Obstojí však naše volba také vzhledem k úkolu, který jsme si vytkli - pojednat z hlediska dobra a zla o lidském vztahu? Jung byl přece výrazný individualista, mnohem víc než vztahy mezi lidmi se zabýval vnitřním světem člověka, jeho individualitou, růstem osobnosti.

 V Jungově díle však najdeme i místa svědčící o tom, že v jeho psychologii vede cesta od jedince ke skupině, od osobnosti ke vztahu. Právě přirozený individuační proces podle něj "vytváří vědomí lidské pospolitosti, protože právě tento proces přivádí k uvědomění nevědomí, jež všechny lidi váže a je všem společné" (1998, s. 93). Jeho pokračovatelka Verena Kastová (2000, str. 17.) jde o krok dále, když na základě své terapeutické zkušenosti uvažuje: Bytostné Já "se vyjevuje namnoze v podobě symbolu milostného páru, a právě tento symbol mi připadá mimořádně důležitý, protože v něm je vyjádřen prožitek lásky, celosti, sjednocení protikladů, touhy po zrušení hranic. A opětovně se potvrzuje, že lidé jsou stěží schopni od sebe oddělit touhu po lásce a touhu po bytostném Já."

 Cesta k lidskému vztahu dosahujícímu plnosti bytostného Já, blízkosti rušící všechno odcizení v zážitku, jenž mívá až mystickou intenzitu, tato cesta není zdaleka přímočará. Daimon nás vede podivnými zákruty. Cílem je vztah Já-Ty, jak jej osvětlil jeden z největších duchů minulého století Martin Buber, vztah opravdové vzájemnosti a otevřenosti. Na cestě k němu však poznáváme svého bližního nejprve jako všecko jiné: jako zrádný objekt, jako nástroj, jako kus masa, jako nesnesitelnou nudu, jako mučitele nebo jako svou oběť, jako nenávist. Avšak již člověk, který aspoň "bezprostředně nenávidí, má ke vztahu blíže než člověk, který je bez lásky i bez nenávisti" (Buber, 1923, s. 17). A dokonce "je lepší dopouštět se násilí na bytostech, jejichž přítomnost skutečně prožívám, než jako přízrak pečovat o čísla bez tváře. Od onoho násilí vede cesta k Bohu, od této péče jen cesta k nicotě" (ib., s. 23).

 Vraťme se k Jungovu jazyku. Jestliže nasloucháme svému daimonovi, jestliže se s ním vědomě konfrontujeme (samozřejmě jako s částí sebe sama, jako s hlasem svého nevědomí), pak objevujeme zlo ve vlastní duši a učíme se s ním zacházet. Přijímáme-li takto svůj stín, umožňuje nám to stahovat projekce zla ze světa kolem nás a vidět v lidech, blízkých i dalekých, tolik zla, kolik ho tam skutečně je.

 Stažení projekcí zla a nahlédnutí jeho plných rozměrů ve vlastní duši je možné jen tak, že se s ním utkáváme, že nasazujeme všechny síly k jeho překonání, neboť jen v zápase s ním jej můžeme integrovat. V této konfrontaci objevujeme i skutečné rozměry dobra, které v nás je nebo na kterém participujeme. Tím se zároveň ruší banalizace dobra vlastního i dobra, které po stažení projekcí zla vidíme v druhém člověku.

 Dostávají-li dobro a zlo, naše vlastní i našich bližních (a samozřejmě také našich nepřátel) v našich očích přiměřené rozměry, tvary i barvy, pak jsme i jako psychologové připraveni pracovat s principem, který jsme asi tak na sto let přenechali teologům a bez kterého vázne jak psychoterapie, tak poradenství i řešení konfliktů všeho druhu. Je to princip odpuštění, který se v posledních letech tu a tam objevuje jako téma i v hlavním proudu odborné literatury.

3.Je zlo nežádoucí?

 Samotné pojmy dobro a zlo v sobě jakoby automaticky zahrnují hodnotící stanovisko: dobro je dobré, žádoucí, zlo je zlé, nežádoucí. Z toho vyplývá snaha usilovat o první a odmítat druhé. Zlo je pokládáno za něco, co je třeba odmítnout zcela a nejlépe bude jej eliminovat. Odmítnutí se může dít aktivním potíráním zlého, snahou o jeho zničení, likvidaci. Jinou z podob eliminace zla je klasické křesťanské učení o privatio boni, nauka, která chápe zlo pouze jako nedostatek dobra. Toto učení podrobuje Jung ostré kritice.

 Praktické důsledky, které z učení o privatio boni mohou vyplývat, spočívají mj. v tom, že se zlo přestává brát vážně, v jistých chvílích jej přestáváme chápat jako samostatné jsoucno a nebereme jej na vědomí vůbec. Tím se ovšem problém zla neřeší, zlo se pouze vytěsňuje z oblasti, ve které se běžně pohybujeme, do oblasti, ve které má možnost žít samostatným životem. Takovéto zacházení se zlem se podobá "řešení" známému z popsaných egodefenzivních mechanismů. Jung předkládá proti tomu možnost asimilace a transformace zla, a to cestou integrace. "Jak může být zlo integrováno? Existuje jen jedna možnost: asimilovat jej, to znamená přivést jej na vědomou úroveň. To se děje pomocí velmi složitého symbolického procesu, který je více méně totožný s psychologickým procesem individuace."

 Proces integrace není možné uskutečnit, pokud se zaměříme pouze na pozitivní stránku věcí, je uskutečnitelný jen, vezmeme-li v úvahu, přijmeme-li i temné stránky lidské bytosti.

 Můžeme si tedy klást provokující otázku: Je zlo skutečně pouze zlé? Nebo dává existence zla možnost pozitivního rozvoje lidské existence, integrovaného stavu? Analogicky k dyádě pojmů dobro - zlo bychom si mohli podobnou otázku klást (vzhledem k názvu této konference) u pojmů bezpečí - nebezpečí. I zde je obvykle bezpečí chápáno jako žádoucí, nebezpečí pak naopak.

4. Zlo a nepřítel

 V rovině sociálních vztahů je nositelem nebezpečí nepřítel - nebezpečný druhý. Tento zdroj nebezpečí a ohrožení je často vnímán zároveň jako nositel zla, chcete-li, jeho inkarnace. Tomu odpovídá i způsob vztahování se k nepříteli - nebezpečnému druhému. Nejlépe by bylo jej eliminovat, je-li to možné, nebrat jej na vědomí (běžně se tak ve vztazích děje přerušením komunikace). Není-li to možné anebo nestačí-li to, pak naše snaha o zajištění vlastního bezpečí vede až ke zničení nositele ohrožení, ke zničení nebezpečného druhého. Závažným aspektem vztahování se k druhému jako ke zdroji nebezpečí je i projekce. Vlastní temné stránky, které jsou pro nás nepřijatelné, projikujeme do osoby druhého a tím se nebezpečí, které nás ohrožuje, eskaluje.

 I v oblasti sociálních vztahů je tedy inspirující Jungova cesta asimilace a transformace zla, resp. nebezpečí. Nebezpečí vyplývající z našich stínů je možné nikoli projikovat do svého okolí, ale nahlédnout jej, transformovat a integrovat do celku vlastní osobnosti. Podobně je třeba nahlédnout a integrovat možná nebezpečí vyplývající ze samotné existence jiných. Není-li toto nebezpečí nahlíženo od počátku vztahů, hrozí nám v optimální variantě deziluze. Deziluze z toho, že se přítel, do kterého jsme projikovali jen to nejlepší z nás, stává nepřítelem. V pesimální variantě pak může snaha o zajištění bezpečí vlastního (své rodiny, skupiny, národa) vést k lokálním i globálním katastrofám, protože nelepší obranou je útok, nejbezpečnější je zdroj (zdroje) možného ohrožení zcela zlikvidovat.

 Snaha o neexistenci nepřítele je tedy sama o sobě paradoxně vrcholně nebezpečná. Existence nepřítele je naopak ohromnou šancí. Šancí k růstu, k nahlédnutí a transformaci vlastních stínů. A dodejme, že nejen k nahlédnutí vlastního zla a stínů, ale i k nahlédnutí vlastního dobra a řekněme "světélek", která v průběhu boje se zlem mohou být brána jako zcela samozřejmá a později i zapomenutá.

5. Kultura nepřátelství jako úkol strážců bezpečí

 Většina společností má své institucionalizované "strážce bezpečí". Od těchto se očekává ochrana před nejistotou vyplývající z nebezpečných druhých. Na tyto profesionály se často přesouvají veškeré starosti spojené se zlem, nebezpečím, ohrožením. Je to jejich starost. Pro nás ostatní tím může zlo a nebezpečí přestat existovat. Vytěsníme je. Přehnané spoléhání na zabezpečení se tímto způsobem ovšem nemusí vést k dobru. Především brání v růstu. Není-li zlo a nebezpečí, není třeba nic transformovat a integrovat, a tedy není kam se rozvíjet. Zároveň, podobně jako v případě problému vytěsněného do nevědomí, může nebezpečí přijít oklikou (přehnaná spoléhání na Maginotovu linii nebo pohraniční opevnění prvorepublikové ČSR) a zastihnout nás nepřipravené.

 "Strážci bezpečí", ať už to jsou vojáci, policisté, ale i politikové, učitelé, psychologové, sociální pracovníci či duchovní, z nichž na každého (a na každou) bývá nějakým způsobem delegována starost o zajištění bezpečí a dobra, by tedy měli mít specifické poslání. Neměli by se podobat oněm idylickým barvotiskovým obrázkům anděla strážce, který ochraňuje dvojici malých dětí (a tím je může v jejich nezralosti udržovat, rozhodně z nich však bere jejich vlastní odpovědnost) nebo obrázkům ztepilého pohraničníka, díky němuž můžeme klidně spát. Jejich úkol spočívá spíše v tom, ukazovat cestu jak nebezpečí, ohrožení a zlo integrovat nebo, jinými slovy, kultivovat.

 

Literatura

Buber, M. (1923/1995): Já a ty. Olomouc: Votobia.

Diamond, S. A. (1996): Anger, madness, and the daimonic. Albany: State University of New York Press.

Hillman, J. (2000): Klíč k duši. Praha: Portál

Jaffé, A. (vyd.) (1962/1998): Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno: Atlantis.

Jung, C. G. (1998): Výbor z díla, díl I. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.

Kastová, V. (2000): Dynamika symbolů. Praha: Portál.

May, R. (1970): Psychotherapy and the daimonic. In J. Campbell, ed.: Myths, dreams, and religion. New York: Dutton.

Moore, T. (2001): Temný eros. Praha: Portál.