SPIRITUALITA

 

            Spiritualita je původně teologický pojem – rozumí se jím to, co v člověku působí Duch svatý (Spiritus). V psychologii lze tento pojem definovat jako prožitkové jádro náboženství, případně jako odpovídající složku a také jako individuální charakteristiku osobnosti. V minulém století došlo však v obecném povědomí k posunu v chápání pojmu náboženství, jímž se nyní často rozumí především instituce, nauky, rituály a jiné vnější projevy, a slovo náboženství získalo – zejména v souvislosti s kritikou církví – negativní konotace. Pro generaci mladých amerických duchovních hledačů se stalo charakteristickým heslo „I am not religious but I am spiritual“. I v psychologii se prosadilo chápání spirituality jako něčeho, co s náboženstvím nutně nesouvisí, takže existuje nejen náboženská, ale i nenáboženská spiritualita. Situaci dobře vystihuje bonmot, podle kterého spiritualita je „postmoderní potomek náboženství.“

Psychologické definice spirituality vycházejí z významu slova (lidský) duch v běžné řeči, jež je v určitých souvislostech výstižné, ale samo o sobě značně neurčité. Rozhodující jsou zde konotace, jež naznačují, že jde o něco ušlechtilého, o „vyšší“ zájmy, ideály, „pravdu a lásku“, mravní normy, umění, kulturu, moudrost, niternost, smysl života, autenticitu, svobodu, tvořivý vzlet atd. Zároveň se v obecném povědomí i v psychologii uplatňuje – víceméně bezděčně – potřeba zahrnout do pojmu spirituality hodnoty, ideály a prožitkové mody obsažené v duchovní tradici Západu, obohacené o prvky orientální a prvky „přírodních“ náboženství. V definicích se pak uplatňují pojmy jako posvátno (implikující prožitek tajemství), přesah, transcendence (ve smyslu prožitku, nikoli filozofického konceptu), poslední (nejvyšší) zájem, orientace na to, co je osobně nejdůležitější, což může  být konkretizováno jako láska apod.

Pojem spirituality zdůrazňuje (na rozdíl od staršího ekvivalentního pojmu náboženské prožívání) nezávislost na konfesi či náboženském směru. Spirituální prožitky a jejich projevy v životním stylu, zejména v interpersonálních vztazích, jsou podobné, často prakticky stejné u katolíka, protestanta, Žida, buddhisty atd. Zejména to platí o líčení mystických prožitků, ale také o existenciálních zkušenostech solidarity a obětavosti a o extatických prožitcích mezilidské blízkosti v situacích krajního ohrožení, na vrcholech entusiasmu atd. Nezávislost na konfesi s sebou nese politickou korektnost: běžně se považuje za korektní vnášet „obecné“ spirituální prvky do výchovy, do podnikového i jiného vzdělávání dospělých, do nejrůznějších mediálních pořadů. Protesty zastánců ortodoxie (např. některých křesťanských rodičů), kteří poukazují na zamlčené doktrinální předpoklady jógových a jiných praktik, aplikovaných někdy ve školním vzdělávání, bývají ignorovány.

Chceme-li být přesní, musíme mluvit i v psychologii o spiritualitách, např. o humanistické spiritualitě postkřesťanského Západu, o buddhistické spiritualitě, o spiritualitě hlubinné ekologie, o spiritualitě principiálního ateizmu či o psychedelické spiritualitě hnutí hippie.

Spiritualitu možno chápat jako komponentu funkční struktury („anatomie“) osobnosti. Lze předpokládat, že tvoří – alespoň u některých jedinců – integrující centrum motivů, postojů a citů i kognitivní orientace, jádro osobní identity a smyslu života. Lze ji vidět jako vrchol Maslowovy hierarchie potřeb. Z tohoto hlediska je spiritualita nepominutelným aspektem diagnostického poznávání osobnosti, psychoterapie, výchovy atd. Slabost nebo absence takového integrujícího centra může znamenat nezralost nebo dezintegraci osobnosti. Četné výzkumy dokládají, že spiritualita (nejčastěji náboženská) je významným psychohygienickým činitelem.

Ontogeneze spirituality představuje jeden z ústředních aspektů ontogeneze religiozity. Jde o aspekt v psychologii dosud zanedbávaný ve prospěch náboženské kognitivní psychologie v Piagetově tradici. Pozornost zaslouží zejména spiritualita normativní adolescentní vývojové krize. Ve spirituálně restriktivní společnosti, kde převládá pseudoracionální konzumní pragmatismus a dospívajícím není poskytnut přiměřený přechodový rituál, mívá tato krize destruktivní až psychopatologické rysy. – Každé životní stadium přináší nové příležitosti i nová úskalí spirituálního vývoje, jehož konečným „testem“ bývá loučení se životem ve stáří či v nemoci. Podle klasické Eriksonovy teorie jde o  poslední zápas základní důvěry o integritu, jež musí být vybojována a obhájena tváří v tvář „přirozenému“ zoufalství.

Psychometrický výzkum spirituality započal v sedmdesátých letech dotazníkovým měřením intenzity a kvality mystických prožitků, jež jsou – v nenápadných podobách – dosti běžným jevem. Nověji se měří i spirituální mezilidská vzájemnost, smysl pro tradici, posvátné mravní zaujetí, eko-spiritualita a další spirituální vlastnosti. Diskutuje se o tom, zda spiritualita představuje ve faktorovém popisu osobnosti samostatný aspekt na úrovni „Velké pětky“, či zda má být chápána jako podružný faktor individuálních rozdílů, podřízený nejspíše základnímu faktoru zvanému otevřenost vůči zkušenosti.

 

Literatura:

Říčan, P. (2002): Psychologie náboženství. Praha: Portál.