Návod k nábožensko-psychologickému pozorování

Jde o orientační návod sestavený pro potřebu kurzu Úvod do psychologie náboženství na HTF, v jehož rámci se studenti seznamují s různými náboženskými směry v ČR.

1. Výběr "objektu", studium literatury, případně předběžná jednání

1.1. Reflexe vlastní subjektivity

Je třeba začít sebereflexí: Jak rozumím zadané úloze, jaký k ní mám vztah? Co si myslím o komunitě, kterou mám zkoumat? Jaké jsou mé předběžné představy, pocity, dojmy? Co nejdřív sednout a zapsat, posléze pojmout do zprávy (až na to, co autor považuje za příliš osobní, důvěrné). Dále průběžně zaznamenávat postřehy a vývoj vlastních postojů pod vlivem četby, rozhovorů a jednání. Při setkání s náboženskou jinakostí je třeba počítat u sebe sama s tenzí, možná i s úzkostí a s bezděčným přáním obrnit se proti vlivu, který by tato jinakost mohla na pozorovatele mít. Přitom žádoucí je otevřenost k oslovení, tato otevřenost bude samozřejmě spojena s racionální kontrolou: není dobré "nosit srdce na dlani" tam, kde to neznáme!

Častá chyba: Pozorovatel se zaměřuje na to, co se mu jeví jako hloupé, bizarní, ubohé nebo podvodné. Je naopak třeba všímat si – zejména zpočátku – především toho, co je pozitivní, estetické, sympatické!!

Zásadní teoretická poznámka: Reflexe vlastní subjektivity patří k základům religionistiky. Osobní pozici nelze "odložit v šatně"! Nestačí vyhnout se teologickým pojmům a termínům. Vědecká disciplína spočívá v poctivém dialogu, v kultivaci rozhovoru zahrnujícího "vyložení karet" a v otevřenosti ke kritice vlastní subjektivity ze strany partnerů rozhovoru.

1.2. Předběžná jednání, prezentace sebe sama a záměru pozorování

Hlavně se nezmiňovat o psychologii! Tím se tvoří bariéra, jež inhibuje ty, jež chci poznat. Není třeba zmiňovat ani religionistiku. Sdělit podle pravdy: studujeme bohosloví, máme se seznamovat s různými duchovními směry, vybrali jsme si váš. Od počátku jevit při vhodných příležitostech zájem (nenásilný, zdvořilý!) o informační a liturgické texty, pochválit jejich vnější kvality, jevit nevtíravý zájem o kultické předměty a prostory atd.

2. Vlastní pozorování

2.1. Přijít na místo včas, raději dříve, aby bylo možno zaujmout strategicky výhodnou pozici. Ostych není na místě, naprostá většina duchovních směrů vítá návštěvníky a počítá s tím, že se nechovají jako členové, neznají liturgii apod.

2.2. Participace na bohoslužbě: Nenutíme se do ní, zásadně nic nepředstíráme. Samozřejmost je povstat s ostatními, není však třeba s ostatními pokleknout, zpívat, konat předepsaná gesta apod.

2.3. Způsob záznamu: Raději až dodatečně, než abychom jím rušili nebo dokonce uráželi (například zápis modlitby je nevhodný). Ale zase se nestydět zbytečně, v některých shromážděních si pilně dělají poznámky pravidelní účastníci. Doporučuji vzít s sebou volné listy papíru a pevnou podložku formátu A-5. Diktafon a videokamera jsou výborné, ale lze jich použít jen tehdy, když je navázán dobrý osobní kontakt a samozřejmě se svolením směrodatné autority.

2.4. Co pozorovat: výraz citu v mimice a pantomimice, v hlasovém projevu (řeči, zpěvu): nuda? živý zájem? entuziasmus? hrané city? Pozorujeme jak ty, kteří vedou bohoslužbu, tak účastníky. Všímáme si, jak uspořádání bohoslužby povzbuzuje, případně tlumí spontaneitu.

2.5. Reflektovat a registrovat vlastní dojmy a pocity: Budí ve mně respekt, dojímá mě obřad, modlitba, zpěv – a čím vlastně? Mám chuť s ostatními tleskat nebo zvednout ruce, případně pokleknout? Co se mnou "dělá" rytmická hudba nebo recitace? Co mě uvádí do rozpaků nebo dokonce odpuzuje? Co mě popuzuje, aniž bych věděl, proč? Co odsuzuji, co se mi jeví jako ubohé, nesmyslné apod. Kde cítím faleš, pokrytectví?

2.6. Navazovat osobní kontakty: Od počátku je třeba signalizovat vstřícnost (pamatujme, že jsme vítáni!!), neutéct v rozpacích po skončení akce, naopak postát, rozhlédnout se – je velmi pravděpodobné, že nás někdo osloví; nestane-li se to, oslovíme někoho sami. Často lze zavést řeč na to, jak partner rozhovoru konvertoval ke své víře, co mu přináší, jak čelí těžkostem s ní spojeným. Nepolemizovat, prostě jevit zdvořilý, nevtíravý, ale upřímný zájem.

3. Záznam

3.1. Záznam přípravné fáze: viz 1.1. a 1.2.

3.2. Vnější okolnosti: Místo, den, hodina, zhruba časový průběh akce, jakékoli mimořádné okolnosti.

3.3. Záznam vlastního pozorování: viz body 1.3.1. – 1.3.6.

3.4. Následné dojmy, pocity, změny vlastních postojů při pozdějším přemýšlení, četbě, rozhovorech. (Příklad: vděčná návštěvnice islámské modlitebny)

Zpět na přednášku Úvod do psychologie náboženství I